Neděle 7. srpna 2022, svátek má Lada
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Orientace

Odposlechy v bytech i telefonech v našem okolí prostě byly. Většina známých to brala za hotovou věc

Století ČSR. foto: Richard Cortés

Seriál
Máma dva roky. Táta 15 měsíců. Nepodmíněně. Vesměs za blbosti. Letáky, organizace demonstrací, špatný řeči se špatnejma lidma. Ve špatný době.
  5:00

Rok 1969. Mámu zatkli hned, táta šel do ilegality. Skrýval se vesměs na dívčích kolejích. Musel, chudák, strašně trpět. Když ale StB dala mámě vědět, že pokud se táta sám přihlásí, pustí ji za dvouletým synem (starší brácha), vymaloval byt a šel na Ruzyni. Režim to překvapilo. Až z překvapení nepustil nikoho. „To jsem věděl. Ale jinak to nešlo.“

Oba šli natvrdo. V jednadvacíti letech…

Nesli to různě.

Lidovky přináší sérii textů z knihy vedoucího grafického studia a občasného autora Lidových novin Štěpána Korčiše. V historické publikaci Století ČSR přibližuje čtenářům historii ČSR v datech, souvislostech a právě například ve výše publikovaných příbězích. Více o knize na www.stoleticsr.cz.

„Nebudu jíst hlavní jídlo lžící. To jsem dělala v kriminále. Nenakrájený knedlík s hnusnou sladkou omáčkou v ešusu a lžíce. Odporné. Ponižující.“ Moc víc stížností jsem od mámy neslyšel. Ale třeba se jí nesmí nikdy zavírat dveře do ložnice, když spí. Nikdy.

Táta mluvil vždy o zajímavé zkušenosti. „Naučil jsem se morseovku klepáním do zdi, hodně jsem hrál šachy, každý den jsem přečetl Rudé právo do posledního písmene. Jednou týdně jsme si mohli půjčit knihy.“ Ani na to jídlo si nestěžoval. „Jednou mi dokonce bachaři donesli porce šunky k obědu z celého patra. Ostatním vězňům se prý zdála malinko navinulá.“

No, ani představit si to nechci, co přijde hladovým muklům, co skoro nevidí maso, navinulé. Ale vysvětluje to tu nenadálou nadílku. I přes tohle podstrojování bachařů vylezl z basy s pěknou váhou 48 kg. Při 175 cm ideální pro práci modelky. Ale zamířil ke sbíječce kopat metro. Mámu chvíli nechali na poště, pak mohla uklízet a pak už ani to ne.

Pokopal jsem prezidenta

Jednou před naším baráčkem v Bechyni parkovalo zápaďácký auto. V lampasácké Bechyni! Takže se kolem něj takřka srocovaly děti, aniž by kdo tušil, čí to je.

Na návštěvu přijel Václav Havel. (Což stejně nikdo netušil, kdo je.) Objížděl přes léto koncem osmdesátých let přátele, aby si udělal obrázek. Taky aby navštívil kamarády. Seděli s mámou, popíjeli bohemku a možná i nějakou Black & White whisky, co si tak pamatuju, probírali situaci. Václava zajímalo, jak vidí máma blízkou budoucnost režimu, jak vnímá současné dění. Co má smysl dělat? Pořádat demonstrace? Nebo nějaké petice? Sám to taky hodnotil. Jak režim jakoby trochu ustupuje. Nic, co v té době zajímalo mě a co bych si moc pamatoval, ale seděli jsme tam se sestrou a poslouchali.

Fízl vždycky zvoní jednou. Příběh jedné rodiny na pozadí velkých dějin 20. století

Když pak máma na chvíli odešla, asi do kuchyně či kam, poprosil nás Václav, ať ho, „až bude moc vína a už budou říkat blbosti“, pod stolem nenápadně kopneme do holeně. V pokročilé hodině už jsem to tak opravdu vyhodnotil a trochu ho pokopal. Máma se divila, že chce jít tak brzo spát, ale konstatoval, že děti už ho kopou pod stolem, což je znamení. A šel. Máma nás moc nepochválila.

Uznávám, že to není historicky stěžejní historka. Ale kdo z vás nakopal Havla do holeně? A to nemyslím obrazně.

Pak jsem se s Václavem osobně setkal asi jen na nějakých jeho narozeninách těsně po revoluci, když ještě slavil neoficiálně. A rozloučil jsem se s ním 18. prosince 2011 návrhem titulní strany smutečních Lidových novin.

Odposlechy

Ač to někteří lidé, možná jen vnitřně pro sebe, popírali, odposlechy v domácnostech i telefonech v našem okolí prostě byly. Většina známých to brala za hotovou věc. Někteří lidé, když u nás (a nepochybně i jinde) chtěli říct něco, co neměli hned vědět v Bartolomějské, mluvili jen v koupelně při zvuku puštěné vody. Jiní zas o „tajných“ věcech mluvili jen venku.

Jestli to bylo řešení, je otázka. Někdy nás překvapilo, kde všude a jak bedlivě sledované odposlechy jsou. Jednou Jarda vytáhl ze zdi podivný přístrůjek s drátkem při opravě světla na záchodě. Geniálně reagoval Ludva, když na Jardův překvapený obličej řekl jen: „To je odposlech, to tam vrať.“

Nevrátil. Dal ho na něčí zvláštní radu, jak se toho zbavit, do mrazáku. A fungovalo to. Hned druhý či třetí den přišla policie s povolením k domovní prohlídce a odnesla si ho. Spolu se spoustou knih, kazet, desek, psacími stroji a dalšími věcmi, které už jsme nikdy neviděli. To holt k prohlídkám patřilo. Stejně jako nepořádek, co zanechali.

Odposlech v telefonu zase empiricky potvrdil brácha Ivan. Po mnoha měsících vojny ve slovenské Levici, když to nevypadalo, že by se legálně podíval domů, načerno přijel do Prahy. A pak z domova zavolal kamarádovi. A světe, div se, za necelou hodinu zvonili tři uniformovaní vojáci a dva civilové a eskorta zpět na Slovensko. Tři týdny vězení, zněl tam verdikt nadřízeného.

Protože však brácha sloužil u lapiduchů, dostal od kamarádů sádru na zdravou ruku a se zraněním nemohl do basy nastoupit. Navíc pak ze strachu, že to bude nápadné, musel žádat i o bolestné, což bylo přes dvě stě. Měsíční žold měl tehdy podstatně nižší.

Tenkrát před 40 lety. Veteráni z Pitavalu Krampol, Zedníček a Frej vzpomínají

Premium Jak je to dávno, co se prvně Pavel Zedníček, Jiří Krampol a Ladislav Frej sešli na natáčení seriálu Malý pitaval z...

Žena má mít dítě, když je zamilovaná, říká psychogynekoložka Máslová

Premium Ženy dělají velkou chybu, když mateřství příliš plánují, tvrdí psychogynekoložka a internistka Helena Máslová. „Vhodná...

Nebezpečný pro Česko. Proč stát nechce uzbeckého zápasníka Muradova?

Premium Mnoho let hrdě nastupoval do klece i s českou vlajkou na zádech. V malém evropském státě prorazil do velkého světa...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!