Chlapec, který přišel z chladu, chtělo by se parafrázovat název slavného románu. Vypravěč Roku s ostatními sirotky totiž ztratí velice brzy velice mnoho z dětských iluzí. Dětský domov charakterizuje takto: „Oni tvrdí, že nás připravují na život – a tohle tady je potom co? To nevidí, že jsme už naživu?“
Obzvlášť zdrcující je pro dvanáctiletého hocha to, jak se neomezený vládce před nastoupenými chovanci zachová ke „spoluvězni“ po jeho pokusu o útěk: „Ředitelovo hanebné chování nalomilo nejen mou důvěru k dospělým, ale vůbec mou víru v dospělost.
Rok s ostatními sirotky Václav Jamek Vydalo nakladatelství Galén, Praha 2025. 243 stran. Hodnocení: 80 procent |
Do té chvíle jsem se domníval, že hlavním rysem dospělosti je nepochybně uspořádanost mysli, a tudíž správnost v jednání, která z toho nutně vyplývá... Byl to vlastně jistý druh naděje: doufal jsem, že to potká i mě a díky tomu pro mě bude snadné vyznat se ve světě i v sobě. Stačilo jen být trpělivý, dorostl bych do toho. Ta důvěra byla jistě dětinská, ale vystřízlivění přespříliš kruté: shledával jsem, že dospělost nečiní člověka lepším, ale horším! Nemělo tudíž ani smysl se od dospělých učit!“
Do hornopočernického dětského domova dal na rok trojici sourozenců otec poté, co jeho manželka zemřela a on měl pocit, že péči o děti již nezvládne. Zdá se to jako děsivý – děsivě necitlivý – krok. Ovšem při čtení Roku s ostatními sirotky čím dál více zjišťujeme, že šlo vlastně pouze o přeběhnutí z jedné citové lednice do druhé, neboť otec se od soudruha ředitele příliš nelišil: „Jediná aktivní emoce, kterou dokázal projevit, byla zlost z toho, že něco do všech podrobností neklape.
Občas také škodolibost, když ve chvílích velké ukřivděnosti vedle stížností na nevděk tuze rád vytahoval vzpomínky, o nichž věděl, že jsou někomu nepříjemné, nebo že dokonce ponižují a zraňují. Přitom se lidem kolem sebe otec jevil čím dál víc jako příslovečná osina v zadku, nespokojenec, stěžovatel, vymahatel, neodbytný otrapa.“
Konečně jsme se dočkali klíčového románu brazilského spisovatele Osmana Linse. A stojí za to |
Čtenář neustále čeká, kdy přijde nějaká zmínka o mladší sestře a bratrovi, kteří byli s vypravěčem v dětském domově, kdy se dozvíme, že alespoň sourozenci drželi při sobě, ale místo toho až hluboko v textu nacházíme jen střízlivý náhled faktické situace: „Své sourozence jsem příliš rád neměl, oni mne také ne.“ Takže v kladenské rodině chlad přicházel i z tohoto směru.
Jsem jenom nápadný
Rok s ostatními sirotky se jeví jako odvážný a bravurní čin především díky pasážím, kde vypravěč obrací pozornost k sobě, nikoli sebezhlíživě, naopak sebekriticky. Dostává se tak do meziprostorů, kam se většině lidí nechce, případně nedokážou věci tak bolestné a unikavé pojmenovat. Především jde o nerozhodnost a ovlivnitelnost: „Jako bych každou novou situaci nahlížel především pod úhlem sebezničení, ale pak se v té situaci bezděky, bezmyšlenkovitě chytil jediného prvku, který mě zachraňuje. A když je to na nátlak druhých, tím lépe. Jsem z obliga.“
Ve světle toho, že vypravěč několikrát v závěru knihy opakuje, že na rozdíl od sourozenců – s nimiž se ke stáru konečně sblížil – vidí minulost daleko kritičtěji, můžeme začít zpětně vnímat jako přehnaně sebekritické takovéto pasáže: „Také patřím mezi ty, kdo nepromluví, když by měli, třebaže jinak toho namluví až až. Řečeno jazykem jiné doby: neporadil jsem si s tím, že jsem Vyvolený.
Vypadá to, že jsem jednoho dne odkudsi dostal nabídku zvláštní jasnozřivosti a já jsem ji trestuhodně promarnil, takže trest přišel a nabídka byla zase odvolána; a od té doby naopak v důsledku jakéhosi prokletí nikdy neřeknu včas, co je třeba: bylo tomu tak u všech velkých i menších ztrát, které jsem v životě utrpěl.“
A to jsme ještě nemluvili o oblečení. Sourozenci údajně chodili běžně do školy v ušmudlaných teplákách, což byl důsledek rodinné chudoby – případně otcova psychotického pocitu nemajetnosti a chorobné šetrnosti. Když se potom náš Venda dostane díky studiu do Dijonu a má konečně vlastní peníze, obleče se, jak se mu líbí. Ovšem následně musí bolestně seznat: „Všichni kolem mě jsou zdravě obyčejnější, a já jsem vymustrovaný pitomec. Dělám frajera, ale žádný frajer nejsem, to musí vidět každý. Jsem jenom nápadný.“
Rok s ostatními sirotky by se dal v neposlední řadě označit za falocentrický text, kolem pyje či penisu našeho vypravěče, včetně jeho rozměrů, se často krouží. Stejně jako kolem jeho homosexuality. O to smutněji vyznívá přednáška, kterou k Vendovi drží otec, nepříjemně zaskočený tím, že přistihl sedmnáctiletého syna při onanii: „Já dovedu pochopit, řekl dál otec, co se s tebou v těchhle letech děje. Máš různé představy… Ale proč, nenechal mě otec vymýšlet, si nenajdeš holku. Spát s holkou není žádná dřina… Nebo kdybys chtěl, takových paniček je, co by rády zaučily zajíce jako ty! Klidně s nějakou promluvím, jestli chceš.“
Když dva dělají totéž…
Václav Jamek (1949) je znám jako překladatel z francouzštiny – na svém kontě má texty Patricka Modiana, Georgese Pereka či Henriho Michauxe –, esejista, autor básní, sloupků o jazyce či spisu mapujícím homosexuální literaturu O prašivém houfci.
Eseje a sloupky byly již sebrány do jednotlivých svazků, nyní vydaná kniha tak jako by byla dalším – závěrečným? – splacením dluhu. Základ Roku s ostatními sirotky vznikl v sedmdesátých letech, nicméně nedávno se k němu tvůrce vrátil a dokončil jej: zakulatil do výsledného tvaru, který je sice fragmentární, ale zároveň působí uzavřeně.
Revolucionář, voják, vězeň, nebo nebožtík? Kubánský spisovatel si zkusil všechno |
I „dialog“ mezi mladším a starším já bere Václav Jamek do hry: „Víckrát se totiž stalo, že mladý autor zmiňoval fakta a události, které jsem si už nepamatoval a určitě bych si na ně nevzpomněl, kdyby to bylo jen na mně, jak jsem dnes; z paměti jsem je potom dokonce vylovil, ale co když jsem si je dokázal jenom představit tak živě, že jsem je za vzpomínky přijal?“
Každopádně díky tomuto časovému odstupu a potřebě se k textu – a především k určujícímu období života – vrátit můžeme nabýt jasného dojmu, že Václav Jamek rozhodně nevypráví proto, že chtěl vydat knihu či toužil na veřejnosti vyvenčit nějaké své mělké traumátko, jak to dnes bývá v literárním provozu běžné a hlavně pro získání si pozornosti užitečné.
Tematizováním pobytu v dětském domově Rok s ostatními sirotky okamžitě dá vzpomenout na knihu U útulku 5 (2003) Edgara Dutky. S ní má počin Václava Jamka dále společné velké časové rozpětí mezi napsáním textového základu a publikováním finální verze. Povídkový cyklus byl stvořen již v šedesátých letech a i Edgar Dutka (1941) do původního souboru před vydáním dodal některé nové povídky.
Krkolomná jména
Bylo řečeno, že Václav Jamek je překladatel a všeobecně se zajímá o jazyk. To se rozlévá taky v Roku s ostatními sirotky, včetně několika netradičních, archaických jazykových řešení. Jedna kapitola je potom plná dětských říkánek a dalších šplechtů: „Někdo by měl možná obětovat ten čas a udělat soupis všech víceméně nesmyslných říkánek, pořekadel, odrhovaček, floskulí a frází, které se člověku od mládí vtírají do hlavy, a jak se obávám, mají na utváření jeho nitra vliv nemenší než nejvytříbenější a nejvyšší projevy lidského ducha. Napadlo mě to nejdřív jakožto cizince, kterým jsem se stal: jaký ze mě může být Francouz, když nemám v tom jazyce dětství…“ A Václav Jamek ihned vytyčený úkol sám začne naplňovat.
Jinde se zas autor Roku s ostatními sirotky obšírně zabývá svou dětskou schopností memorovat, kterou neváhá taktéž okamžitě předvést: „Zato mám paměť i na barevné konfigurace (květiny, ptáci, vlajky) a hlavně na slova, takže znám všechna hlavní města (má oblíbená: Ouagadougou, Tananarive, Rangún, Caracas, Konakry, Montevideo, Káthmándú…), názvy zemí v původní řeči a jména vládců. Dokážu bez sebemenšího škobrtnutí vyslovit i jména tak krkolomná jako Sarvapali Rádhakrišnan nebo Sirimavo Bandaranaiková.“
Když pak přichází stejně žákovsky vážné vyjmenovávání rostlin, jsme ještě blíž. Tón vyprávění románu nemůže nepřipomenout brněnského autora Petra Hrbáče (1958–2020), především jeho autobiografický román Kosti, maso, tekutiny (2005), jenž se rovněž vyznačuje roztříštěnou úplností.
Především však Petr Hrbáč býval stejně důkladný, dětinsky hrdý, pokud se jednalo o předvádění vlastních znalostí, dále byl amatérským botanikem a nechybělo u něj ani obracení se k jazyku: od jisté doby se začal se zápalem sobě vlastním učit japonštinu. Do této skládanky dále náleží, jak napovídá název románu, že brněnský spisovatel byl občanským povoláním lékař.
A – protože zde je to podstatné – Petr Hrbáč byl taktéž homosexuál. Dokonce se zdá, že i u něj existovala obecná averze vůči ženám, mezi nimi ovšem existovaly výjimky, jež si však musely svou pozici vydobýt dlouhodobě vstřícným, přátelským chováním. V Roce s ostatními sirotky například čteme: „Ingmara Bergmana jsem přestal mít rád kvůli jeho děsivým ženským postavám, které v sobě dokážou třicet let dusit dětská traumata, ve věku celkem pokročilém pak najednou vybuchnou a jako malé chuděrky ze sebe všechnu ublíženost zběsile vypustí; máloco mě tak odpuzuje.“
Ještě jeden český spisovatel se při čtení Roku s ostatními sirotky vynoří z paměti. A je to další pozoruhodný podivín: Václav Kahuda (1965–2023) a především jeho román Houština (1999). Vedle „hrbáčovské“ dětské vážnosti a předvádivosti ohledně vědomostí tu totiž najdeme kahudovskou sveřepost osamělce, který si na všechno hrdě přichází sám praxí, načež rád popisuje postup, přestože je třeba notoricky známý.
Stejně tak je to u Václava Jamka: „Někdy po naklepání následovala další dlouhá procedura a výsledkem byly španělské ptáčky: plátek se nejprve natřel hořčicí, potom se na něj položily proužky cibule, proužek uzeniny, proužek špeku, proužek kyselé okurky a kousek vařeného vajíčka. Stál jsem vedle mámy a nespustil z toho čarování oči.“ Ale tady jde asi o to, že se jedná o vzpomínku na maminčiny ruce… Víme, jak bezohlední umíme být v hovorech, když si chceme rozbalit vzpomínku kompletní, a tak nutně potřebujeme dorecitovat to, co všichni dobře vědí dopředu.
Celek části života
Nebudeme zde říkat nic o zajištění si nesmrtelnosti, o nejlepší knize sezony či literárních cenách. Zůstaňme u toho, že nakladatelství Galén udělalo dobře, že Rok s ostatními sirotky vydalo, neboť se nejedná o nadbytečnou umanutost starce toužícího své literární počínání zkompletovat. Na začátku se sice hrozíme, že vzpomínky na neradostné dětství budou přelity tuhou polevou intelektuálního výraziva nabytého za autorova studia – tedy dalším chladem –, avšak tyto obavy opadnou.
Jak již bylo řečeno, jde o fragment po letech dotažený, který však fragmentární zůstal i nyní, neboť tuto vlastnost z podstaty nemohl ztratit. Přesto působí skutečně jako celek, byť si vzápětí budeme odporovat: z Roku s ostatními sirotky se do čtenářovy paměti jistě trvale zasekne hned několik situací, okamžiků, detailů.
Jedná se o text, v němž je předveden autorův um a zároveň umožňuje setkání s druhým člověkem, který se snad finálně vyrovnal s tím, co se mu přihodilo v dětství. Možná se dá dokonce říct, že Václav Jamek vydal knihu, díky níž konečně začne být vnímán jako plnohodnotný spisovatel. Jako Vyvolený.
