V Museu Kampa – Nadaci Jana a Medy Mládkových probíhá retrospektivní výstava slavného kreslíře Pavla Reisenauera, muže, jenž byl svým výtvarným talentem srovnatelný se Zdeňkem Burianem. Pro oba je příznačné, že ve všeobecnou známost přešly hlavně jejich kresby, ale přitom malovali se stejnou lehkostí a mimořádnými technickými schopnostmi.
Zemřel kreslíř Pavel Reisenauer. Byl nekorektní, ale citlivý, zní od kolegů |
Pavel Reisenauer se na své bohužel již posmrtné retrospektivě představuje v celé šíři své tvorby, do níž vedle kreseb spadají také obrazové cykly a fotografie. Expozice je přehledně uspořádaná, můžeme sledovat celý umělcův vývoj, který ještě podporuje architektonické řešení, v němž jsou obrazy pověšené na lesklých černých deskách, takže jejich obsah i forma ještě vyniknou.
Mizející krása periferie
Museum Kampa se zaměřuje hlavně na progresivní umělecké směry, na české i zahraniční osobnosti přinášející něco nového, navazující na mezinárodní avantgardu a posouvající vývoj dál. Svou pozornost soustřeďuje také na objevování neprávem nedoceněných umělců nebo na objevování méně známých linií tvorby slavných.
Pro mnohé návštěvníky této výstavy bude jistě překvapením, jak široká a různorodá je tvorba Pavla Reisenauera. Všechny její oblasti však spojuje schopnost vyprávět příběh, ztvárnit určitý okamžik a situaci. V jeho kresbách i obrazech se rozvíjí bohatá představivost, projevuje se v nich smysl pro vystižení atmosféry. Uměl pracovat s nadsázkou, s jemným humorem se vracet do historie, přesně vyjádřit výraz zobrazovaných osobností. Měl smysl pro ironii, nadsázku i černý humor, inspiroval se také literaturou, uměl vystihnout její náladu.
Zajímal ho také všední život, který se odehrává v ulicích měst, a vytvářel celé obrazové cykly, v nichž se mu dařilo vyjádřit jejich charakter prostřednictvím každodenních příběhů, které bychom ani nezaznamenali a které často míjíme bez povšimnutí.
Muž, který dával novinám tvář. Osobitý samouk Pavel Reisenauer nutil čtenáře uvažovat |
Nelze zapomenout ani na jeho schopnost vyjadřovat své představy prostřednictvím rafinovaných a přitom srozumitelných symbolů. Reisenauer, podobně jako kdysi Kamil Lhoták, upozorňoval na mizející krásu periferie, na kouzlo předměstských ohrad, dílen a dřevěných domků, které musely ustoupit novým stavebním záměrům.
Do jeho kreseb i obrazů se také promítá sociální cítění – i když, pravda, opět s určitou dávkou ironie. Sugestivní jsou tak třeba jeho kresby z Jáchymova, nahlížející do vzdálenější i blízké historie a přibližující život v tomto kdysi krásném, leč nyní stále ještě dost zanedbaném městě. Zvláštní kategorii tvoří obrazy vytvářené emailem na sololitu, v nichž se spojuje energické gesto s přesnou linkou.
Výstava také připomíná Reisenauerovy fotografie od 60. let až do závěrečného období života, v nichž opět projevil cit pro vystižení půvabu všedních dní i zachycení okamžiků, které mohou přiblížit způsob života i působení času.
Na stránkách novin
Nejvíce se ale tento kreslíř samozřejmě proslavil svými nezaměnitelnými ilustracemi v Respektu a také v Orientaci LN. Tam mohl projevit nejen své výtvarné nadání, ale i svůj pohled na všechno, co se děje kolem nás, na to, kam směřuje naše země i celý svět. Jeho kresby do jisté míry představují kroniku vývoje československého i českého státu, přesně reagují na proměny v naší i zahraniční politice, ve vztazích mezi lidmi i ve vývoji celé společnosti.
„Kabinety kuriozit“, které odpovídají kapitolám knihy. Literární nobelista Pamuk vystavuje v Praze obrazy |
Zaznamenávají rozpad Československa, působení ruské mafie u nás, vstup do NATO a Evropské unie... Z Reisenauerova výtvarného projevu je zřejmé, na které straně stál, co si o politických představitelích myslel, jak vnímal jejich hry a také jak uměl vystihnout jejich výraz a povahové rysy. A musel být jistě velmi svérázný, nepotřeboval žádné školení, na všechno musel přijít sám.
K výstavě vyšla také Reisenauerova monografie, kde jsou kapitoly týkající se jednotlivých oblastí jeho tvorby. Najdeme v ní úvod šéfredaktora Respektu Erika Taberyho, umělecko-historický text Aleny Pomajzlové, hezký vzpomínkový text Zbyňka Petráčka, redaktora Lidových novin, rozhovor Jaroslava Formánka s Pavlem Reisenauerem a v závěru poznámku Petra Bielického, iniciátora i kurátora výstavy v Museu Kampa.
