Strašidelné postavy svědčí o české touze dostat se strašidýlku na kůži a trochu si s ním potykat, tvrdí scenárista a loutkářský teoretik Josef A. Novotný. Pohádka nebyla vždy určena dětem, pohádka byla velikým zdrojem zábavy a zušlechtění posluchačů. Hlavně v Orientu, kde pohádkář byl vlastně kulturní institucí, tvrdí Novotný. „Orientální bájivost souvisí s duchovním základem: na rozdíl od rozumářské Evropy v Orientě dodnes přežívají duchové, přeludy, sny a víly,“ pokračuje scenárista. „Základem pohádky je vymyšlený příběh s fantaskními motivy, do kterého se začínají míchat místní zkušenosti a místní skutečnosti,“ dodává loutkářský teoretik.
Geneze rohatého
„Zlejduchy“ najdeme ve světovém pohádkosloví ve všech možných obměnách, dokonce i v Číně a Japonsku. „V křesťanské Evropě byl ze Starého zákona znám (původně antický) motiv andělů, kteří se vzbouřili proti Bohu,“ míní scenárista. A jak vypadá padlý anděl? Nezdobí ho už křídla, ale má zobák, drápy, rohy a kopyto. Je podoben kozlovi, symbolu chlípnosti.
Český vypravěč, schopný všechny věci si domestikovat a přizpůsobit podle svého obrazu, zasadil také čerty do domácího prostředí. Začal osnovou příběhu. Nemohl si u nás vymyslet, že člověk bude chtít od čerta za úpis velblouda! Chtěl krávu nebo prase,“ pokračuje Novotný. „V knize Lidová rčení od Zaorálka jich s čertem napočítáte ke stu a předčí jej jen hesla o opilosti a hlouposti.“ A z čeho pochází slovo peklo? „Peklo znamená smola a hořící smola je symbol pekelných muk. Pekelník je řemeslník, který provozoval smolení,“ dodává pedagog Novotný.
Z „pouhého“ knižního veletrhu skutečným živým literárním festivalem. Svět knihy je v kondici jako nikdy dřív |
„Zajímavé je, že český vypravěč umí rozlišit ďábla, satana, od obyčejného čerta. Neboť na Lucifera, pána pekel, si nemůže dovolit obyčejný sedlák,“ míní scenárista. Ale obyčejný chalupník si může troufnout na hloupého pekelníka. Například v pimprlové hře o Faustovi si bere Doktora na starost Mezištáfl, zatímco lidový Kašpárek si tropí legrace z přihlouplého čerta Pika.
České pohádky jsou, až na malé výjimky, zbaveny démonů, krvelačnosti a mstivé podlosti. Dokonce v nich vystupuje hodný čert trumbera, který se zamiluje do pozemské krásky. A ještě jedna zvláštnost – náš člověk si libuje, že si může dovolit na rohatého chasníka. Přitom není zrovna statečný, ale je chytrák. Baba ošálí čerta neobyčejně mazaným způsobem: prostřihne dno pytle a peníze se sypou dírou rovnou do sklepa.
Hlavním rysem českého pohádkosloví je oddémonizování, odpatetizování, přítomnost vtipu, šikovnosti a humoru, který je spíš než groteska postojem k životu.
Dobrák hastrman
Je to podobné i s vodníkem? „Vodník v severských zemích je zlý, velice krutý, zjevuje se často v podobě ryby – v českém prostředí se z tohoto tvora stal strejda, který chodí do mlejna hrát karty, poklábosit si s panem otcem či s krajánkem,“ vysvětluje Novotný. „A paní mlynářka mu staví pod šos putýnku, aby nedělal louže. Vodník je další svědectví o české touze dostat se strašidýlku nějak blízko, na kůži, a trochu si s ním i tykat nebo přátelit se s ním. To je věc jinde neznámá,“ míní pedagog.
Také víly jsou podle Novotného a ostatních evropských národů chladné a nebezpečné. To v Čechách je docela možné, že víla se zakouká do písaříka a sestoupí za ním třeba i z hvězdy nebo opustí své družky. „To jsou metafory zplebejštění v tom nejlepším slova smyslu. Jsme totiž svým způsobem bodří idylici. Nemáme rádi přespřílišný patos, přespřílišné tresty, přespřílišné surovosti, vůbec nemáme rádi život v extrémech,“ říká J. A. Novotný.
Strašidelné historky z letních táborů jsou svébytný žánr, který zná snad každý. Vyprávěly se už před 100 lety |
O čem se nelaškuje
Nastává však potíž. Když čert, ztělesnění zla, bývá u nás hodný, nedojde pak ke zmatení pojmů, kdy už není jasné, co je černé a co bílé? „Tady bych namítl, že čert v pohádce, který chce být zlý a potom není, alespoň pobaví. A nikoho nezničí,“ tvrdí scenárista. „V české pohádce není nespravedlnost. Nakonec i ten největší rošťák a piškuntál je ztrestán. Někdy velice směšně, jindy i dost přísně, tady český vypravěč neodpouští. V pohádce totiž nic nezůstane bez odplaty, myslím v žádné pohádce na světě,“ konstatuje Novotný. Navzdory vší bodrosti a humornosti prý nikdy není v českých pohádkách pomíjen mravní kodex. Dokonce je zdůrazňován. Nelaškuje se v ní se základními hodnotami života. S láskou, s přátelstvím, s pravdou, se ctí a s úctou k rodičům, důsledně je trestán posměch vůči Bohu. Hrdina v pohádce se nebojí vsadit všechno, co má. I poslední skývu chleba, jediné boty, nebo dokonce vlastní krk.
„Pohádka je příkladná nikoli proto, že se to tam povídá, ale proto, že se to tam děje. Nejde o plané moralizování, vše je tu dramaticky zobrazeno,“ soudí loutkářský teoretik. „Běda pohádce, kde by se řeklo: ty jsi fajn, dostaneš za to půl království. Takové vyprávění už není pravou pohádkou, neboť mu chybí zdrženlivost ve slovech a poezie metafory,“ uzavírá Josef A. Novotný.
