Psal se rok 401, ale dávno před Kristem. Na okolnosti výpravy žoldnéřů do Persie, na celou tehdejší anabázi s napínavým návratem zpět k Černému moři vzpomínal až po letech voják a spisovatel Xenofón, syn Gryllův (asi 430–355 př. n. l.). Při návratu, po roce bojů a cest, se Řekové setkali s Thráky. Přemýšleli, jaké dary mohou dát králi jménem Seuthés, aby jim pomohl domů. Xenofón píše, že jistý muž „přistoupil k Timasiónovi z Dardanu, protože o něm slyšel, že má barbarské (perské) poháry a koberce. Řekl mu, že je obyčejem Seutha obdarovat, když někoho pozve k hostině“. V sedmé knize Anabasis, jež přinesla termín pro obtížné cesty, pak autor dodával, jaké dary se králi dávaly: „Jiný přišel s otrokem, jiný zase přinesl oděv pro jeho ženu. Timasión mu připil a daroval stříbrnou číši – a koberec...“
Metropolitan Museum of Art, Pitt Rivers Museum, Wikimedia Commons / Koláž-Šimon
Jak vidno, pěkný „peršan“ neurazil krále balkánské Thrákie ani před 2424 lety! V další své slavné práci, v závěru osmé knihy O Kýrově vychování, se Xenofón odlehčeně zamýšlel nad zvyšující se pohodlností Peršanů, která byla větší než za perského krále Kýra III., o němž sepsal idealizovaný román. „Tenkrát se sice oblékali do nádherných médských šatů, avšak kázeň a zdrženlivost byly perské. Teď však nechávají staroperskou přísnost mravů vyhasnout a ponechávají si jen změkčilost... Především nestačí jim, že leží na měkkých polštářích, ale stavějí i nohy svých lehátek na koberce, jež pod tlakem povolí,“ pohoršovalo filozofa.
Z téže doby, asi ze 4. či 3. století před naším letopočtem, pochází i přímý doklad archaického kobercářského řemesla. Archeolog Sergej Ivanovič Ruděnko nalezl roku 1949 v hrobce urozených nomádů, v takzvaném kurganu číslo 5, zmrzlý kus rudo-zlaté textilie o rozměrech 183 krát 200 centimetrů, jenž byl sice poničen, ale dával představu, jak umné ruce jej musely zhotovit. Mohyla v Pazyryku, až na sibiřské Altaji, vydala mnohé poklady včetně tetovaných mumií dávných jezdců (!), nicméně vlněný koberec patří k těm nejcennějším.
Prakoberec z dávnověku
Až do jeho objevu dokládaly vzhled koberců ve staré Babylónii, Asýrii či Persii jen zobrazení textilií (včetně visících „gobelínů“). Pazyrycký exemplář, uložený v petrohradské Ermitáži, zdobí opakované vzory. „Sestávají z kombinací čtyřcípých hvězd a květin se čtverci, to vše složené v rámu. V obdélníku je šest obrazců na šířku, čtyři na výšku. Ústřední pole ohraničuje pás grifinů se zvednutými křídly a s otočenou hlavou. A pod nimi je další řada jelenů, kteří jedou ve směru hodinových ručiček. Na vnějším okraji jsou ještě postavy spěchajících jezdců, kteří cválají za sebou, ale v protisměru,“ popisoval cenný „tébich“ v knize The Frozen Tombs of Siberia (1970) Ruděnko, sovětský, respektive ukrajinský vědec, jehož ruce tkaný klenot ohmataly po dvou miléniích. Odkud se koberec v Pazyryku vzal? Přece jen, kurgan leží na Altaji čili mezi Kazachstánem, Mongolskem a Čínou: tedy pár tisíc kilometrů od Persie.
Hypotéz se objevilo vícero. Starobylý „pazyrák“, říkejme mu tak, je vícebarevný, dominuje mu tmavá červeň a svítivě žlutý tón, ale v reálu má i drobněji užité odstíny světlemodré barvy, navíc i zelenkavé a oranžové. Hustota tkaní byla na dobu vzniku vskutku úctyhodná: na jeden čtvereční decimetr připadá 3600 spojů, což činí celkový 1,25 milionu uzlíků; jde o typ koberce s vlněným vlasem, jenž byl vázán uzlem typu „tabríz“. Právě komplexnost práce naznačuje daleko delší tradici výroby koberců – a možná i původ v oblasti širší Persie, jak se domnívají někteří experti. Nomádi, třeba starověcí Skythové, se přesouvali na obrovské vzdálenosti; dávní Altajci mohli tkaný poklad někde ukořistit a odvézt.
Samotný Ruděnko se přikláněl k vysvětlení, že šlo o výtvor soudobých Achaimenovců (tedy „Peršanů“), přičemž stěžejním důvodem mu bylo zobrazení jezdců, zvláště „zavázání koňské oháňky do uzlů, jež není asyrské, nýbrž pozdně perské“. Otázkou, avšak nezodpověditelnou, zůstává místo vzniku. Vzhledem k motivu jelínků a grifinů, typických figur zvěrného stylu ve středoasijské oblasti, mohl koberec klidně utkat i perský mistr – ale na lokální objednávku. „Dohady existují i o jeho funkci; patrně sloužil jako ceremoniální předmět při pohřebním rituálu,“ uvádí etnoložka Tereza Hejzlarová, znalkyně umění Střední Asie. Tamní turkická etnika patrně přejala dovednost tkaní koberců od íránsky mluvících kočovníků.
Do seriálu Etno, jenž se v rámci Orientace věnuje „mimoevropskému umění“ (dnes ve svém 38. díle), jsme už textilní výtvory zahrnuli: ať již to byly indonéské deky ikat, tradiční roucha attuš hokkaidských Ainuů, havajské stloukané látky (tapa), či kečuánská ponča z alpakové vlny. Jakkoli mají své kouzlo (pro některé nositele doslova), žádné z nich nedoznaly takové proslulosti jako perské koberce. Ne náhodou a obecněji říkáme kvalitní tkanině „peršan“. Nejsme v tom sami, německý Teppich anebo francouzský tapis nevznikly jinak než vývojem z jazyka farsí, z perského kořene „tab“, což značilo „příst“. Původně perskou etymologii lze prý sledovat i v řečtině.
Tyto těžké, chytře tkané textilie sloužily odedávna jak užitkovým (zateplení domů, měkké pohodlí), tak symbolickým účelům (dary, modlitební podložky, cennosti). Nepřekvapí, že i historicky první zmínka o nich, ta z Xenofóntova pera, je zmiňuje v kontextu diplomacie, darování, prestiže a luxusu. To pro ně platí tisíce let; dodnes jsou nejpracněji vyvazované ruční koberce enormně drahé (užívají se i zlacená vlákna), nádherné a určené pro export.
Je tomu údajně od 6. století, kdy peršany nabyly mezinárodní prestiže a začaly se hojněji vyvážet. „Po pádu Sásánovské dynastie se v 7. až 12. století stalo tkaní koberců průmyslovým odvětvím. Když ve 13. století vpadli do Íránu Mongolové, nalezli v mnoha opuštěných příbytcích místní koberce. Vlivem pustošení umělecký život země – včetně tkaní koberců – upadal. Dobrým skutkem Tamerlána (1336–1405) bylo, že ušetřil řemeslníky a poslal je do svého paláce. Pod jeho dohledem začalo umění znovu vzkvétat... Vyvrcholení nastalo s nástupem Safíjovců v 16. století,“ píše Reza Mirchi v knížce Perské koberce (2010).
Dokladem budiž koberce z mešity v Ardabílu, z nichž ten větší je datován rokem 1539 a bývá považován za historický vrchol kobercářského umění i designu. Rozměrné dílo o výšce 11,51 krát 5,34 metru zdobí arabesky a vzorky se šestnáctibodovým ústředním medailonem (torandž), jehož „čtvrtky“ jsou pak v rozích koberce, jak je vidět na přiložené grafice. Ve volných polích jsou vytkány i dvě mešitové lampy visící na čtyřech závěsech z drobnějších klenotů. „Vzorky jsou extrémně precizní v detailech a rovnováze užitých barev, což naznačuje, že tento koberec byl vyroben ve dvorské dílně podle pečlivého návrhu,“ uvádějí kunsthistorikové s tím, že výjimečně znají i jméno tvůrce: Maksúda al-Kašáního. A díky kurátorovi Williamu Morrisovi, jenž tento prvotřídní peršan v Orientu vysledoval a roku 1893 i odkoupil, se na počin mohou podívat návštěvníci londýnského Victoria & Albert Museum. A co si o koberci myslel sám Morris? „Je to jedinečná dokonalost a krása.“
Perská škola vázání koberců má fůru představitelů a linií: k historicky nejvýznamnějším centrům patří města Tabríz (severozápad Íránu), Kášán a Isfahán (střed země), Kermán (jih) a na východě to býval Herát, který se dnes nachází v Afghánistánu. „Bylo by marné byť jen zkoušet na omezeném prostoru popsat stovky typů perského tkaní, které jsou pro laiky takřka nerozeznatelné. Ovšem lze alespoň odlišit čtyři hlavní oblasti výroby: a sice západ, střed, jih a východ země,“ uvádí Ian Bennett v monumentální knize Rugs & Carpets of the World (2004). A nutno říci, že vizuálně a ve srovnání s tvorbou jiných kultur (arabských, maghrebských, tureckých, středoasijských či indických) hrají peršany svoji vlastní ligu. Ligu mistrů.
Cena neklesá
Koberce se vyráběly z bavlněných, vlněných (rozlišuje se asi čtrnáct míst na ovčím těle dle kvality vlny) nebo hedvábných vláken. Barvily se vývary ze slupek ořechů, granátových jablek, kůry, višní, vinných listů, rostliny ronas i šafránu, později též umělými a kovovými pigmenty.
Základní vyvazování má dva typy: tabrízským (“tureckým“) a perským (senneh) uzlem, tkalo se na horizontálních i vertikálních stavech. Nejběžnějšími ornamenty bývají geometrické i květinové vzory, zahrady, vázy či stromy, jež mají své rozličné významy. Třeba trojúhelník typicky zosobňuje štěstí, kruh zase věčnost a chryzantéma plodnost.
Kolik díla stojí? Cena se odvíjí od náročnosti na výrobu, již vyjadřuje zejména hustota uzlíků na decimetr čtvereční. Počty mezi 2500 a 4500 spoji jsou považovány za „velmi jemné“ (obstál by i pazyrycký kousek), ty nad 4500 uzlíků jsou pak „extrémně jemné“, povedené. Zvláště cenné jsou samozřejmě starožitné koberce. Kupříkladu v tištěném katalogu aukční síně Sotheby’s k aukci 10. září 1996 jeden takový „obyčejný“ dvoumetrový modlitební kášán z počátku minulého století startoval na vyvolávacích 20 tisících dolarů... A ceny neklesají.
