O Perunovi se často mluví jako o „slovanském Thórovi“: mezi jeho projevy patří hrom, blesk a dub. Rovněž chladné zbraně, sekery, které život berou, ale i déšť, jenž jej naopak dává. Jenže na středověké Rusi nebyl Perun jen mytologicky zamženou postavou z bájeslovných vyprávění. Byl to také bůh, který zvládal to, co umí jen málokdo: přimět ozbrojené a mocné muže, aby brali vážně podpis pod smlouvou.
Když si dnes představíme Kyjev konce 10. století, v hlavě naskočí obraz palisádou obehnaného hradiště nad řekou. Když se Vladimír Svjatoslavič, prostřední ze synů knížete Svjatoslava, roku 980 konečně zbavil svých dvou bratrů, ujal se vlády i v tomto sídelním celku, jenž byl tou dobou už vnímán jako mocenské centrum rodícího se raně středověkého státu.
Perun je vlastně jen záblesk v pramenech: krátký a výrazný výboj blesku, který na okamžik osvítí krajinu rané Rusi, ale když dozní ozvěna jeho hromu, zase zmizí.
Snad aby zpečetil své nově nabyté postavení, nechal na kopci mimo kyjevskou zástavbu vztyčit dřevěné modly bohů Chorsa, Dažboga, Striboga, Simargla a bohyně Mokoš – a uprostřed nich stál právě hromovládce Perun se zlatým vousem a stříbrnou hlavou. Takto lakonicky to podává staroruský letopis Vyprávění o minulých letech.


















