Pokud něčím nová kniha Philippa Bessona není, tak oslavou jednoznačnosti. Hned v úvodu čteme o tom, že matka vypravěče od dětství napomínala, ať přestane s těmi lžemi, tedy s vymýšlením různých příběhů. Takže titul Nech těch lží míří na něj. Jenže později se do mysli vkrádá, že by to mohlo být jinak: ono titulní napomenutí může patřit jeho juvenilní lásce, Thomasovi, který nikdy nedokázal přijmout svou přirozenost – jakožto venkovan a později i manžel a otec. Najednou se začíná zdát, že ten malý lhář je tu proto, aby uvedl věci na pravou míru, aby řekl, jak to s ním a Thomasem skutečně bylo.
Nech těch lžíPhilippe Besson  V překladu Markéty Krušinové vydalo nakladatelství Paseka, Praha 2025. 160 stran.  |
Dvojznačnost se však lepí na paty dál. Třeba na obálce je Nech těch lží jednou označeno jako autobiografická novela, podruhé jako román s autobiografickými prvky. Ale to je pouhý detail… Vypravěč nicméně po celém textu rozhazuje poznámky o tom, jak ho okolnosti mladické lásky k Thomasovi ovlivnily a jak se to propsalo do jeho pozdější tvorby rozličnými motivy. Thomasův syn se pak našeho spisovatele na konci Nech těch lží ptá: „A vy? Napíšete o tom, je to tak? Nedokážete se tomu ubránit. Zopakuju, že o svém životě nepíšu nikdy, že jsem autor románů. Usměje se: Další z vašich lží, že?“ Dodejme, že Nech těch lží je věnováno Památce Thomase Andrieua (1966–2016).
Navíc Thomasův syn není žádný nazdárek. Nejenže Philippa Bessona při náhodném setkání pozná, nýbrž si následně rovněž přečte jeho knihy: „V Odhodlat se k loučení píšete dopisy muži, kterého jste miloval, který vás opustil, nikdy vám neodepíše, a vy stále cestujete a snažíte se na něj zapomenout. Říkám: Tomu muži nepíšu já, ale žena, hrdinka mé knihy. On na to: A to vám má uvěřit kdo? Pokračuje: V Jeho bratrovi se hrdina rovnou jmenuje Thomas Andrieu. Budete se mě snažit přesvědčit, že je to náhoda? Sklopím zrak, protože cokoli popírat by znamenalo urážet jeho inteligenci. A ještě přidá: Kluk z Itálie je o dvojím životě, je to příběh muže, který si nedokáže vybrat mezi muži a ženami, a tak lže. Měl jsem dojem, že vaše romány jsou jako kousky skládačky. Stačí je dát dohromady a vyjeví se jasný obraz.“
Řekli jste všechno?
Další střípek nejednoznačnosti: Kluk z Itálie (2003) je kniha česky vydaná v roce 2005 pod titulem Florenťan. Ten je vyprávěn mladíkem Lucou, jenž zemřel za nejasných okolností. Vedle něj tu mluví též jeho dívka Anna a jeho tajný milenec Leo. V této próze můžeme nalézt věty, které jako by se týkaly toho, co přichází na přetřes v Nech těch lží. Anna se s Lucovou smrtí nemůže smířit a chce se dopátrat příčiny: „Důležité je vědět. Nezáleží na tom, jak zničující je to, co se dovíme. Není nic horšího než záhady a nejistota.“
Sám Luca se na konci jedné z kapitol vyzývavě ptá: „A co vy, už jste na sebe někdy řekli opravdu všechno?“ Leo skepticky dodává: „Až o nás dvou někdo bude mluvit, bude používat jednoduchých, všedních frází, které o nás neřeknou vůbec nic. (…) Až se bude náš příběh vypravovat, bude to příběh, který jsme neprožili my, ale někdo jiný.“
Co se týče popisu sexu, je francouzský autor velmi explicitní, i když přesnější asi bude říct: věcný. Což má silný účinek, když si uvědomíme, že zachycuje souložení mladičkých kluků.
Tady se již ocitáme v těsné blízkosti závěrečné věty z Kdo chytá v žitě (1951) J. D. Salingera: „Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, poněvadž by vám pak začal scházet.“ Toto proslulé poznání nemůže nenaskočit tomu, kdo čte Nech těch lží (2017), jež se k nám dostává nyní díky překladu Markéty Krušinové a nakladatelství Paseka. Pokud můžeme věřit rozboru Thomasova syna – nezapomínejme, že ho stále napsal Philippe Besson –, potom se k nám tedy teď dostává to podstatné ze života francouzského spisovatele, to, okolo čeho v předchozích dílech pouze nesměle kroužil.
Philippe Besson (1967) se tak zdá být typickým plodem francouzského prostředí: autor značného počtu útlých próz, protože ve Francii není hanba vydávat hodně. Ve Francii je normální, že když je někdo spisovatel, píše a publikuje. Obecně typické se potom jeví být to, že když literát vydá takový typ textu, strhne na sebe největší pozornost. Nikoli proto, že na sebe „práská“ intimnosti, ale jako by pravda byla nakonec nejsilnější kartou, už proto, že některé věci si člověk prostě nedokáže vymyslet, vymyslet dostatečně věrohodně.
Normální je queer
Jenže možná že tohle není hlavní důvod, proč se Nech těch lží objevilo v českém překladu. Možná za tím stojí ten fakt, že se jedná o lásku homosexuální, a navíc jeden z milenců nemá odvahu či sílu to přiznat před svými blízkými. Takže se dá zase plamenně hovořit o tom, jak to ještě nedávno nebylo – nebo pořád není – normální.
Je vůbec pozoruhodné, jak se osciluje mezi normálním a divným. Rozličné gendery a pohlaví chtějí být vnímány jakožto normální, ale zároveň se neustále s gustem označují jako queer – i proto, že anglické výrazy v českém kontextu vše činí nepoměrně světovější a přitažlivější. Stejně tak se progresivní, moderní lidé dobývají do zatuchlé světničky s cedulkou manželství.
Francouzský spisovatel Philippe Besson.
V rámci literatury je pak zhoubné, že se cení nasvícení údajně upozaďovaného tématu více než estetická kvalita, respektive že je jedno zaměňováno za druhé. A tak se třeba řekne, že přínos prózy Rozložíš paměť (2023) Marka Torčíka spočívá v tom, že českou literaturu obohatil o queer tematiku… Ale není to málo? Navíc to ani není pravda, to může říct pouze někdo, kdo nechce vidět. Protože dříve se pracovalo s náznakem, nekřičelo se a hlavně se tvůrci svou sexuální orientací všude neoháněli, neb jim to nepřinášelo pozitivní diskriminaci jako dnes.
Jeden příklad za všechny. Na konci loňského roku vyšel Pažitkový oheň, výbor z básnické tvorby Petra Hrbáče (1958–2020), a básnířka Božena Správcová ve výborném doslovu nemá vůbec potřebu zmiňovat, že brněnský spisovatel byl homosexuál. Nejde o to, něco skrývat, jedná se ale přece o privátní záležitost, ne o jakési mávátko. A hlavně, Petr Hrbáč rozhodně nechtěl, aby ho někdo ctil proto, že je „gay“ či „queer“, nýbrž proto, že napsal pozoruhodné texty. Jenže to se dnes ukazuje být nepodstatným. Všeobecná literární paměť je v rozkladu.
Thomas Mann byl ve Smrti v Benátkách (1912) poměrně otevřený, navíc se jednalo nejen o homosexualitu, ale i pedofilii – ovšem zároveň o lásku platonickou. Ve Snídani u Tiffanyho (1958) Trumana Capoteho přímo křičí, jak se Holly vůbec nezajímá o vypravěče jako o muže ani mu žádnou ženu nenabízí. Díky této nevyslovenosti jde o dráždivý motiv.
V Římském jaru paní Stoneové (1950) Tennesseeho Williamse čteme několik jemných narážek – například že kdysi při studiích hlavní hrdinka ležela v posteli se spolužačkou… U kadeřníka během chlapáckého hovoru Paolo o paní Stoneové zas dvojsmyslně pronese, že „tak velká dáma to zase není, aby sama nepomohla pumpovat, kdyby bylo zapotřebí hasit požár v domě“. Nejvíce ale z této novely utkví moment, kdy paní Stoneová s hrůzou zjistí, že neznámý mladík nedaleko od ní začal na ulici vyzývavě močit.
Ve Smrti v Benátkách šlo nejen o homosexualitu, ale i pedofilii. A ve Snídani u Tiffanyho přímo křičí, jak se Holly o vypravěče vůbec nezajímá jako o muže.
Ale abychom nezůstávali jenom u homosexuality, dodejme, že Milenec lady Chatterleyové (1928) D. H. Lawrence je na dnešní poměry též velmi krotký. Ani nemluvě o Lolitě (1955) Vladimira Nabokova, která vypráví sice skandální příběh, ovšem bez detailů. Přesto v dráždivosti od té doby nikdo tato nadčasová díla nepřekonal, i když třeba ze všech sil a s řadou vulgarismů popisoval veškeré tělesné zákruty a milostná zaklesnutí.
Žádné převratné novinky
Zmíněná Snídaně u Tiffanyho patří rovněž k výrazným titulům v žánru, v němž vlastně pokračuje Philippe Besson v Nech těch lží. Hraje tu vždy roli náhoda, náhodné setkání a taky se zde ohlížíme po dlouhé době do minulosti, přičemž vypravěčem bývá spisovatel, tehdy začínající. Nyní již více či méně smířený, dávnou bolest nějak v sobě potlačil, takže je přítomna jistá citová rezignace.
Dalším velkým titulem v tomto směru je Sophiina volba (1979) Williama Styrona. Nejde jen o ohlédnutí se za samotnou Sophií, nýbrž i o příběh mladické lásky začínajícího spisovatele Stinga. O sebevraždě této jižanské krásky, nedaleko, ve stejném městě – v New Yorku –, se Stingo dozví až náhodou, z otcova dopisu. Neváhá však – spisovatelé jsou v tomto směru nenapravitelní kanibalové – osud její rodiny použít ve svém debutu Ulehni v temnotách (1951). Dodejme ještě, že Snídaně u Tiffanyho i Sophiina volba jsou příběhy ze sousedství, vypravěč je jen postavou vedlejší. Totéž platí i o Velkém Gatsbym (1925) F. S. Fitzgeralda. A jak Holly, tak Sophie i Gatsby mají život přelomený vejpůl a o té první polovině nechtějí nebo nedokážou mluvit.
Philippe Besson tak není převratně nový v ničem. I on se psaním proklestil tam, kde nakonec musel pohlédnout sám sobě do očí. Naštěstí už je na to dost starý a rovněž dostatečně zkušený, což se projevuje uvolněností Nech těch lží. Neustále totiž vkládá různé odbočky, čímž příběh nejen obohacuje, ale taky rafinovaně pozdržuje. Co se týče popisu sexu, je francouzský autor velmi explicitní, i když přesnější asi bude říct: věcný. Což má silný účinek, když si uvědomíme, že zachycuje souložení mladičkých kluků, kteří se navíc na začátku vůbec neznají. Takže to i bez psychologů, sexuologů, školních výchov či pornografie funguje bez problémů, přirozeně.
Na věrohodnosti záleží
Nejpamětihodnější je okamžik, kdy Thomas prozíravě předpoví, že Philippe – tenkrát ještě nemající žádné spisovatelské ambice – se vydá do světa: „Protože ty odejdeš, a my zůstaneme.“ Thomas tak musel být pozoruhodnou kombinací prozíravosti a omezenosti, neboť sám nedokázal vykročit ze svíravého kruhu. I v dopise, který napsal hned po maturitě, zmiňuje: „Vím, že takhle šťastný už nikdy nebudu.“ Thomasovu vizi nepřímo potvrzuje návštěva rodného místa po letech, kdy spisovatelův přítel nechápe: „Neuměl si představit, že bych mohl být odsud, z tak venkovského, tak zemitého světa, ze světa pomalého, téměř nehybného, zkamenělého.“
Je to pravděpodobné? Věříme, že to Philippa Bessona potkalo, nebo si vše vymyslel? Dokázal by to? Jako by nás v Nech těch lží průběžně varoval, abychom mu nenaletěli. Vypravěč například zmiňuje, že mu spousta čtenářů říkala, že skvěle popisuje místa, on tam ale přitom nikdy nebyl: „Zpravidla vysvětluju, že na věrohodnosti záleží víc než na pravdě, že určitost se počítá víc než přesnost…“
Především je však nutno potěžkat další detail: Thomasův syn našemu spisovateli říká, že jeho otec odešel na dlouhá léta náhle z rodinné farmy krátce poté, co v televizi viděl toho kluka, kterého miloval, v roli spisovatele. Což znamená, že nikdy nevíte, komu tím, že vás někde uvidí či uslyší, zadními dveřmi vpadnete zpátky do života. Protože zpětně by se to dalo odvyprávět i jinak: Philippe Besson léta psal knihy proto, aby se vyrovnal s tím, co kdysi zažil s Thomasem. Díky tomu se dostal do televize, Thomas ho viděl, rozhodl se se svým životem něco dělat, ale dopadlo to tragicky. Náš spisovatel si to následně vyposlechl od jeho syna, a mohl tak konečně vyprávět všechno naplno: napsat knihu, k níž léta směřoval a kterou již patrně nikdy nepřekoná. Může se tedy teď Philippe Besson v klidu odmlčet, protože Nech těch lží tady zůstane? Nebo je to celé jen další lež?
