V tabulkových procesorech se dá dělat hromada užitečných věcí. Třeba sepisovat seznam na nákup, vést osobní finance, firmy v nich spravují účetnictví. Mají zabudovaný kalendář a disponují hromadou předdefinovaných funkcí od jednoduchého součtu celého sloupečku přes výpočet průměru nebo mediánu až třeba po filtrování a třídění dat nebo statistické testy. A při troše snahy v nich lze i primitivním způsobem simulovat diferenciální rovnice. S nějakým tabulkovým procesorem se zkrátka setkal asi každý.
Málokdo si už ale uvědomuje, že nebýt tohoto typu softwaru, možná by se nesetkal ani se samotným počítačem. První tabulkové procesory totiž způsobily jejich masové rozšíření: bez něj by osobní počítače sloužily jen jako hračka pro pár nerdů, kteří by je používali k ovládání modelů vláčků nebo hraní videoher.
Nápad z posluchárny
Příběh prvního tabulkového procesoru se začal psát na konci 70. let. Přišel s ním programátor Dan Bricklin, který nejprve studoval na Massachusettském technologickém institutu matematiku, než propadl počítačům, a jenž v roce 1973, když mu bylo dvaadvacet, školu absolvoval s diplomem z matematické informatiky a elektroinženýrství. Jeho první práce byl vývoj programu WPS-8, tedy předchůdce dnešních textových editorů, fungujícího na prvním komerčně úspěšném mikropočítači PDP-8.
Zanedlouho ale Bricklinovi začalo připadat, že počítačům rozumí kdekdo, a rozhodl se proto doplnit si vzdělání. Zapsal se na slavnou Harvard Business School – a tam se poprvé setkal s něčím, co připomínalo dnešní excelové tabulky.
Byznysmeni si často kladou otázku Co když?. Třeba: „Co když zvednu marži z jednoho na dvě procenta?“ „Co když otevřu novou pobočku?“ „Co když vyhodím půlku účetních?“"Co když porostou prodeje o sedm procent místo šesti?“
K odpovědím na otázku Co když? se používala data organizovaná do tabulek. Stejně jako v moderních programech typu Excelu člověk napsal do prvního sloupce či řádku hodnoty, ve druhém je podle nějakého vzorce přepočítal, v dalším přepočítal čísla přepočítaná v předchozím kroku a nakonec se dopracoval k výsledku, který potřeboval. Bylo to ale pracné, navíc pokud se nebohý obchodník rozhodl nějakou hodnotu změnit, musel přepočítat celou tabulku znovu. A stačilo udělat jednu numerickou chybu a zbytek tabulky vyšel špatně.
Zrod VisiCalcu
Téhle úmorné práce si všiml i Dan Bricklin. Když seděl na přednášce o finančním plánování, pozoroval učitele, který rýsoval na tabuli síť řádků a sloupců a počítal v nich jednotlivé hodnoty. Když chtěl něco opravit nebo změnit, musel příslušné buňky smazat a začít od začátku. A Bricklina napadlo, že by se taková věc dala přenechat počítači.
„Představoval jsem si kouzelnou tabuli,“ popsal Bricklin. „A když změním číslo, například kdybych chtěl použít deset procent místo dvanácti, jen ho tam napíšu – a všechno se přepočítá.“
Dan Bricklin se svým spolužákem Bobem Frankstonem založil firmu Software Arts a společně se pustili do vývoje úplně nové kategorie softwaru. Měla to být nápodoba tabule s řádky a sloupečky z přednášek, na rozdíl od ní se ale buňky v programu měly přepočítávat samy. Neopominutelná otázka byla, jak se bude program jmenovat.
„Říkali jsme tomu všelijak: elektronická účetní kniha, elektronická tabule, vizuální kalkulátor...“ popsal Frankston v roce 1989 časopisu Byte. „A na tom jsme nakonec založili název VisiCalc.“
Samotný vývoj zorganizovali způsobem, který začal být v softwarových firmách běžný až o mnoho let později. Dan Bricklin připravil specifikace, tj. popis, co a jak má budoucí software dělat, a Frankston podle nich program napsal. Dohromady to trvalo dva měsíce v zimě na přelomu let 1978 a 1979.
Bricklin se postaral i o podrobnou dokumentaci, která byla stejně důležitá jako vlastní program. Oba vývojáři se od začátku snažili, aby se jejich produkt dal používat co nejsnadněji, jeho ovládání mělo být intuitivní. Chtěli totiž, aby si zákazníci na VisiCalc okamžitě zvykli. „Naší konkurencí byli lidé, kteří počítali na zadní straně obálky,“ popsal Bricklin Bytu. VisiCalc musel být při prvním pokusu o řešení problémů stejně jednoduchý a rychlý a při následném přepočítávání mnohonásobně rychlejší.
Když počítač počítá
Program přinesl spoustu novinek, které používáme dodnes. Vděčíme mu například za označování sloupečků písmeny a řádků čísly. První buňka úplně nalevo se v něm jmenovala A1, buňka pod ní A2, napravo zase B1. Stejnou konvenci používá i většina dnešních tabulkových editorů. Použití zabudovaných funkcí zase označoval znak zavináče: například součet buněk od A1 do A4 se zapisoval @SUM(A1...A4); dnes se místo zavináče na začátku vzorce obvykle píše rovnítko. A inovativní bylo i využití zvuku. Program vydával dokonce dva: chybu signalizovalo pípnutí, a pokud uživatel dojel kurzorem na hranici tabule, VisiCalc udělal „thud“.
Bricklin s Frankstonem vymysleli také otevřený formát ke sdílení tabulek. Jmenuje se DIF (Data Interchange Format). Moderní tabulkové procesory ho většinou ještě dnes přečtou, neumožňuje však vytváření spreadsheetů s více propojenými listy a jinak komplikovanou strukturou, proto už se příliš nepoužívá. Formát DIF fungoval i s dalšími softwary, třeba i překladačem programovacího jazyka BASIC. V něm se tak daly pro VisiCalc psát dodatečné funkce.
Program VisiCalc si můžete stáhnout z Bricklinova webu www.bricklin.com. Má necelých 27 kilobajtů. Pro srovnání: text tohoto článku uložený ve formátu .docx ve Wordu zabírá na disku 24 kB.
VisiCalc je také možné vyzkoušet ve webovém prohlížeči na stránce nabízející emulátory starého softwaru www.pcjs.org. Program byl na svou dobu opravdu velice dobře ovladatelný, základní operace se v něm naučíte za pár minut. A hlavně: bude vám povědomý. Dnešní tabulkové procesory totiž vypadají pořád skoro stejně.
Bricklin s Frankstonem začali nový produkt prodávat 17. října 1979 prostřednictvím společnosti Personal Software, vlastněné dalšími počítačovými průkopníky Peterem R. Jenningsem a Danem Fylstrou (Jennings napsal první videohru, která se kdy prodávala za peníze: šachový program Microchess, který zpočátku neměl grafickou šachovnici a jak hráč, tak počítač v něm zadávali své tahy pomocí standardní šachové notace; Fylstra zase založil časopis Byte).
Spojení s Jablkem
VisiCalc se zpočátku prodával za 99 dolarů. Přepočítáno na dnešní ceny to odpovídá asi deseti tisícům korun. Pro společnost Personal Software byl program natolik důležitý, že se přejmenovala na VisiCorp. Dnes už je ale skoro zapomenuta, Bricklinův a Frankstonův program se totiž spojuje s jinou firmou z konce sedmdesátých let. Její jméno zná každý, ovšem nebýt VisiCalcu, nemuselo to tak být. Ona společnost se jmenovala Apple a první tabulkový procesor v dějinách běhal na jejím počítači.
Slavnou firmu založili Steve Jobs, Steve Wozniak a Ronald Wayne v garáži Jobsových rodičů. Brzy představili svůj první počítač, Apple I, který celý zkonstruoval Wozniak. Počítač se prodával už sestavený, zákazníci si ho nemuseli dávat dohromady sami, dala se k němu připojit televize i klávesnice. Prodalo se ho ale jen něco pod dvě stovky kusů.
Zakladatelé firmy se i tak pustili do dalšího modelu, Apple II, navazujícího na základní myšlenku prvního modelu. Stačilo ho připojit k monitoru. Měl barevnou grafiku, programovací jazyk BASIC a sloty pro periferie.
„Bylo mi jasné, že na každého hardwarového nadšence, který dokázal sestavit počítač nebo minimálně vzít základní desku a připojit k ní komponenty, byla tisícovka softwarových nadšenců, kteří to neuměli. Chtěli si ale hrát s programováním,“ prohlásil Jobs. Měl pravdu: Apple představil nový model na veletrhu v San Francisku roku 1977, a i když se prodával dobře, pořád šlo o výrobek spíš pro nadšence a hračičky. A to změnil až příchod VisiCalcu. Díky Bricklinovu s Frankstonovu programu začaly počítače dělat něco, co nebyla jen zábava. Daly se využít k činnosti, která byla opravdu potřeba.
Rychlý konec
Z VisiCalcu se pro Apple II stala tzv. zabijácká aplikace, zákazníci si počítač kupovali jen kvůli tabulkovému procesoru. Apple II se prodával v několika verzích: té první se prodalo okolo 65 tisíc kusů, druhé, označované jako Apple II Plus, to bylo nedlouho před nástupem VisiCalcu skoro desetkrát víc, okolo 546 tisíc. Ovšem následujícího modelu Apple IIe se prodalo 4 250 000 kusů. Místo kutilů ho totiž začaly kupovat firmy. Z pohledu byznysmenů byl počítač příslušenstvím VisiCalcu. Program fungoval prvních 12 měsíců své existence jen na Applu, a jeden stroj si musel koupit dokonce i konkurenční výrobce počítačů Tandy. Bez něj by nemohl VisiCalc používat.
Nadvláda programu však trvala jen zhruba čtyři roky. Po něm přišel software Lotus 1-2-3, představený v lednu 1983, který těžil z většího výkonu nastupujících počítačů standardu IBM PC. Bricklinova a Frankstonova firma se dostala do potíží a v roce 1985 ji od nich vydavatel Lotusu koupil. Následně zastavil prodeje VisiCalcu. Bricklin si svůj nápad na nový druh softwaru nepatentoval. Nešlo o opomenutí. Bricklin patent nechtěl.
„Bylo by hezké, kdybychom byli milionáři,“ povzdechl si Frankston. „Ale jeden z důvodů, proč nejsme, zní, že jsme se o to ani nesnažili.“
Oba patřili ke generaci počítačových průkopníků, kterou ještě ovlivnilo nadšení 60. let. „Chtěli jsme prostě udělat svět lepším a zanechat v něm svou stopu,“ prohlásil Bricklin. „A z tohoto pohledu jsme velmi úspěšní.“
