V americkém státě Montana kdysi žily indiánské kmeny Absaroků, Šajenů, Černonožců, Assiniboinů, Atsinů, Kutenajů, Ploskohlavců či Kalispelů. Což ale s románem Montana vůbec nijak nesouvisí. To už s ním má víc společného kultovní film Quentina Tarantina Pulp Fiction. Ten totiž obsahuje historku s hodinkami, rodinným dědictvím. Snad si vzpomínáte na dětskou verzi Bruce Willise… Protože román moldavského autora Alexandra Popesca (1987) dostal název podle hodinek, které vypravěč Ivan Gheorghe Josan touží mít.
Jsou to prachobyčejné digitálky, po podobných kdysi v dětství toužil nejeden z nás, ovšem pro románového hrdinu mají později zvláštní význam, neboť jsou od otce, který se jednoho dne na začátku devadesátých let nevrátí domů, když se stane obětí války o Podněstří.
Hodinky se zde dají vnímat jako symbol, protože Podněstří se jeví být státem, kde se zastavil čas, abychom parafrázovali Bohumila Hrabala. Zatímco nymburský patriot však měl na mysli cosi nostalgicky zamlženého, krátce „staré dobré časy“, v případě mladého moldavského prozaika a jeho románového debutu z roku 2022, který v překladu Jarmily Horákové nyní přineslo nakladatelství Maraton, se jedná o znaménko jednoznačně záporné.
Protože už jenom v porovnání s Moldavskem se Podněstří jeví jako enkláva hrůzy, kde je vše zakonzervované, kde se pouze dožívá a kde přežívá sovětský duch. Problém postsovětských republik je nejen v tom, že v nich zakořenila tato komunistická otrava, nýbrž rovněž tam většinou žije spousta Rusů, národnosti byly promíseny. To je to, co pozorujeme i na východě Ukrajiny a čemu se v Pobaltí snaží ze všech sil nejnověji čelit jazykovými zkouškami. Nebo by snad bylo příhodnější přirovnání k situaci na rozděleném Kypru?
Životy na hranicích
Když začínáme Montanu číst, musíme zároveň nechtěně myslet na to, jak asi působí současné české romány v jiných zemích. Protože překlady by měly ideálně přinášet do kultury daného jazyka cosi nového či něco, co se jí samotné z vlastních zdrojů nedostává. Tak to ale většinou není. Dávno jsou podstatnější granty podporující překlady a vydání a dále přítomnost a taky vehemence a přesvědčivost místních překladatelů. Mnohdy tak dochází jen k tomu, že překladatel přeloží, nakladatel vydá, grant se vyúčtuje, autor možná přijede, pokud to někdo uspořádá, a tím se vše spotřebuje. Dopad do dotyčné kultury to nemá prakticky žádný. Třeba i proto, že disponuje daleko kvalitnějšími díly.
Kniha týdneMontana
 |
Když si ale představíme jakousi literární výměnu z ruky do ruky a my moldavským čtenářům potenciálně na oplátku nabídneme v poslední době vyzdvihované Rozložíš paměť Marka Torčíka, Narušení děje Emmy Kausc či Letnice Miloslava Hlauča, pak jsme udělali skvělý obchod. A to hned z několika důvodů. Zaprvé je Montana připomenutím toho, že nejsilnější literatura vždy vznikala na národnostních či jazykových hranicích, kde docházelo zároveň k tření i prolínání.
Můžeme tu připomenout Terst Itala Sveva a vrcholný román tohoto italského velikána Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923). Dále nositele Nobelovy ceny Eliase Canettiho, rodáka z Ruse na Dunaji, tvůrce neopominutelného románu Zaslepení (1935). A to stejné platí i o Gdaňsku (či spíše Danzigu), jehož zpětný portrét stvořil Günter Grass v epochálním Plechovém bubínku (1959). Tohle všechno je ale starý svět, než byly po válce v Evropě uspořádány povětšinou národní státy.
Narážka na Bohumila Hrabala taktéž nebyla pronesena jen tak zbůhdarma. Při vyprávění příběhu, který předkládá Montana, by se docela nabízel onen tradiční pohled zespoda, entuziasticky podané životní prohrávání v jednom dlouhém orálním proudu, ale Alexandru Popescu zvolil mnohem neokázalejší, civilní tón vyprávění, jenž na sebe nestrhává pozornost, přitom vyznívá důvěryhodně.
Besarábie a Bukovina
Montana je román o Moldavsku, respektive o rozděleném Moldavsku. Protože pro našeho vypravěče už jen to, když se dostane šťastně do Kišiněva, znamená otevření naprosto jiného světa. Namísto šikany na vojně najednou může bydlet u strýčka malíře a začít studovat na univerzitě.
Víme, že teď v Moldavsku zvítězily prozápadní síly, ovšem jinak v souvislosti s touto zemí čteme především o tom, jak se vylidňuje a je vlastně pouze odkladištěm pro příliš staré či málo schopné. Mladší a schopnější se co nejdřív posouvají na Západ. Což je konečně i případ vypravěče Montany, jenž se usadí díky možnosti zahraničního studia v Británii a posléze začíná pracovat jako televizní reportér.
Z tuzemských zkušeností asi dokážeme odvodit, že v moldavském literárním prostředí bychom se od někoho jistě dozvěděli, že obraz Moldavska z Montany nemůžeme brát tak vážně, a možná též to, že existují daleko lepší moldavské romány – třeba jen proto, aby odborníci ukázali, že jsou odborníky, a taky proto, aby měla kudy utéct hořkost a řevnivost.
Na druhou stranu víme, že nereprezentují většinou ti nejlepší, nýbrž ti dobově úspěšní a bez problémů stravitelní. V doslovu k Montaně se skutečně dočteme o tom, že tvůrce za svou prvotinu získal doma i v Rumunsku literární vavříny, avšak stejně tak je připomenuto, že se nejedná o jediné dílo přeložené v posledních letech do češtiny, za všechny jsou zmíněny prózy Iuliana Ciocana.
Montana je román o Moldavsku, a to rozděleném Moldavsku. Pro vypravěče už jen dostat se šťastně do Kišiněva znamená otevření naprosto jiného světa.
Překladatelka Jarmila Horáková rovněž píše, že za sovětských časů byla snaha vytvořit moldavštinu tím, že rumunština byla zapisována cyrilicí. Tady jsme u toho: když si čteme o Moldavsku, narážíme na exoticky a zároveň archaicky znějící názvy jako Besarábie či Bukovina, ovšem snadno můžeme dojít k závěru, že se jedná o slepenec: je tu kus, který by měl připadnout Rumunsku, další kus, který by měl asi připadnout Rusku, to je ono Podněstří, a poslední kus Ukrajině.
Avšak to je dozajista necitlivý náhled někoho, kdo nezná tamní situaci a specifika. Dodejme, že Moldavsko patří k územím, jež si užilo své nejen se Stalinovými pohůnky, nýbrž i s těmi Hitlerovými. Krvavý mandl: tam a zpátky, tam a zpátky…
Montana je zároveň románem velmi intimním, a tak se s ním lze snadno ztotožnit. Protože říká: Nemůžu za to, kde jsem se narodil. Každopádně se toho nejde nikdy nijak zbavit. Působivé jsou pasáže, v nichž je popisována namáhavá a překotná práce televizního reportéra, jenž trpí zdravotními neduhy. Snaží se žít normální život, má přítelkyni a pracuje, ale minulost stejně někde vykoukne: ať už v podobě vzpomínek, které Alexandru Popescu šikovně dávkuje a prolíná je se „současností“, nebo právě ve formě dávných psychických šrámů a jizev na těle.
Ozval se mateřský jazyk
Nejpozoruhodnější totiž na Montaně není fakt, jak se snaží náš nový Brit zapomenout na to, že kdysi býval Moldavanem, daleko pozoruhodnější je, když si jsme nuceni opakovaně nad románem uvědomovat, co všechno musí neustále tahat s sebou, respektive v sobě – a že to na první pohled není vůbec patrné. Z čehož zas vychází bolestné uvědomění si, že je opravdu těžké, ne-li nemožné druhému porozumět, vcítit se do něj, notabene když vůbec nevíme, co má za sebou a co zrovna prožívá, neboť to zkrátka není pouhým okem nijak patrné.
Revolucionář, voják, vězeň, nebo nebožtík? Kubánský spisovatel si zkusil všechno |
Naopak jako naprosto srozumitelné se jeví, když se dozvídáme, že nejen náš vypravěč se usadil na Západě, usadila se tam i jeho sestra dvojče. Nepřekvapivé též je, že matka zůstala tam, odkud děti odešly. Pro ni už to není, ona svůj čas na odchod prováhala, patrně nechce být dětem přítěží, možná by to ani ekonomicky nezvládly. Ovšem přítěží stejně nakonec je. Každý, kdo se nachází ve věku, kdy se život překlápí do druhé poloviny, zná ten moment, kdy se otočí i péče: kdy se děti začnou starat o rodiče, protože děti už jsou dospělé, zatímco rodiče již staří. Ustrne většinou stav jejich příbytku, stane se z něj jakýsi skanzen odešlé doby.
Až potud se zdá všechno pochopitelné a univerzální, to známe všichni. Když se vrátíme k literární stránce věci, v Montaně přichází zápletka tak, že se Ivan Gheorghe Josan vrací narychlo nejprve do Kišiněva a potom za pomoci dávného kamaráda přes hranice do Podněstří. Dozvěděl se totiž, že jeho matka leží v nemocnici.
Rázem i tento krok působí naprosto srozumitelně. Jelikož taková informace každého spolehlivě vyděsí. A čím dál od rodiště je a čím víc času uplyne, tím víc ona nepříjemná zpráva roste všemi těmi bolestnými představami a zlými předtuchami… Protože krev není voda. A můžeme si stokrát říkat, že minulost už je dávno za námi a tam někde daleko, ale v určitých chvílích je to naprostá chiméra.
Naše první milování
Co se týče románového obrazu Podněstří, je to, jako bychom se propadli kamsi do pravěku. Ostatně tak na člověka působí i válka na Ukrajině – tak dlouho se strašíme jadernými zbraněmi, a nakonec jsou zas vojáci v zákopech… Snad se pro názornost dá to, co zažívá vypravěč Montany po tajném návratu do země, odkud šťastně utekl, navíc přímo z vojny, srovnat s tím, kdyby se někdo, kdo přešel železnou oponu za socialismu, tajně vrátil. To by byla nanejvýš riskantní hra, jež by se ošklivě vymstila.
Smutné je, že i popis samotného Podněstří jako by nás vracel kamsi do dob Sovětského svazu – a stejně tak Ivanovy vzpomínky jako stávající situace. Protože současnost, to jsou pouze trosky socialistického ráje, který byl rozebrán a rozkraden. O tom, že tady nejde o žádné literární pohrávání si a líčení na efekt, nás přesvědčí osud Ivanovy mladické lásky Any. Scénu, kdy Ivan a Ana vstoupí do dospělosti, čtenář z hlavy asi jen tak nedostane. A nejde o žádnou romantiku.
Ti cizí vojáci, co vraždili, jsme my? Palestinka připomíná, že bolest a nebezpečí přetrvávají i dnes |
Nesmíme zapomenout ani na další rovinu, kterou známe, i když opět naštěstí nikoli v tak vypjaté podobě. To, že mladý člověk opustí rodné místo a jde na studia do nějaké metropole, načež zjistí, že doma už je cizincem, ale v novém místě není ještě doma, takže se ve finále cítí jako cizorodý prvek na obou místech, je běžná zkušenost. Ovšem v obvyklých případech není ona nutnost se rozhodovat, možnost pendlovat bývá snadná. To Ivan se musel rozhodnout. A Montana ukazuje, že si měl za svým rozhodnutím stát. Že když už jednou matku opustil, neměl z tohoto postoje slevovat. Protože pořád je lepší být cizincem v Británii než v Podněstří. Navíc když za kanálem je být cizincem zcela běžné.
My sice rovněž patříme do bývalé sféry vlivu Sovětského svazu, což se zde projevuje dodnes, ale není to zdaleka tak bezprostřední jako v Moldavsku. Navíc se můžeme konejšit faktem, že na rozdíl od takových Moldavanů, Ukrajinců, Slováků či Poláků nemáme tak početnou diasporu. Naopak spousta lidí ze jmenovaných národů přichází k nám. Takže si žijeme dobře, téměř jako na Západě.
I když Montanou probleskuje též poznání, že současný Západ je sanatoriem zdegenerovaných a zhýčkaných – jak naznačuje rozhovor se členem královské rodiny a zvýšená frekvence přítomnosti doktorů a pilulek. Navíc doba je tak povrchní, že za pár hodin a za nevelkou částku snadno doletíme velice daleko od domova. A tam býváme zle zaskočeni, když se o slovo přihlásí naše kořeny. Člověk je pak na prášky a každý mu v tomto křehkém, civilizovaném světě radí, že by měl jít určitě na terapii.
