Postupně si na těchto stránkách připomínáme kulatá výročí narození významných architektů, jichž je tento rok požehnaně. A tak samozřejmě nesmíme opomenout ani Jaromíra Krejcara, který byl žákem Jana Kotěry na Škole architektury Akademie výtvarných umění v Praze a poté čelným představitelem spolku Devětsil, založeného teoretikem Karlem Teigem. Ale zejména to byl architekt: autor skvělých funkcionalistických staveb.
Krejcar se narodil v rakouském Hundsheimu v roce 1895. Pocházel z chudých poměrů, proto mu byla blízká sociální témata. Talent projevil už na studiích u Kotěry, i když zpočátku byla jeho tvorba ještě ovlivněna modernou i kubismem. Poté ho ale nemohl nezaujmout švýcarský novátor Le Corbusier ani architekti německé avantgardní školy Bauhaus.
Mistr stylu art deco. Architekt Kozák navrhl vily i kostely, manželce se ale nezavděčil |
Prostředníkem mezi těmito osobnostmi a mladými nadějnými tvůrci byl právě Karel Teige, který propagoval nejnovější tendence nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře, divadle, filmu a fotografii – a v neposlední řadě také v architektuře. V Devětsilu se tak potkávali umělci různého zaměření, což pro ně bylo samozřejmě přínosné. Teige rovněž vydával sborníky, v nichž se střídaly ukázky prací umělců z řady zemí s fotografiemi moderních dopravních prostředků nebo vědeckých aparatur a nechyběly ani různé manifesty. Orientace toho všeho byla v Devětsilu samozřejmě silně levicová.
Hvězda umělecké scény
Jaromír Krejcar do tohoto uměleckého kvasu skvěle zapadl. Jeho druhou ženou byla novinářka Milena Jesenská, on sám redigoval některé Teigeho publikace a guru avantgardy se mu odvděčil mj. i tím, že Krejcarovi vydal rozsáhlou monografii, ač v té době měl mladý architekt za sebou teprve několik realizací. Ovšem je třeba dodat, že ty už prozrazovaly mimořádný talent.
Nadšení avantgardistů vyvolal kupříkladu Krejcarův velkorysý projekt vily spisovatele a rovněž člena Devětsilu Vladislava Vančury na Zbraslavi (v realizaci nakonec pozměněný stavitelem) nebo návrh moderní víceúčelové budovy – paláce Olympic ve Spálené ulici na pražském Novém Městě, který nezapře vliv Le Corbusierova funkcionalismu.
Už neexistoval, a přesto stojí. Ateliér Josefa Sudka na Malé Straně je přesnou replikou původní slavné stavby |
Následovaly další pražské realizace a projekty z druhé poloviny dvacátých let: rozlehlý objekt Jednoty soukromých úředníků ve Francouzské ulici na Královských Vinohradech, ve stylu sovětského konstruktivismu navržený pavilon SSSR na Výstavišti a vstupní brána pro spartakiádu na Maninách, kterou pořádala Federace dělnických tělovýchovných jednot. Velkorysý byl rovněž projekt na zastavění Letenské pláně, kde měla vzniknout nová administrativní čtvrť.
V duchu funkcionalismu navrhl Krejcar také Gibiánovu vilu v Praze-Bubenči a zejména rozlehlý objekt sanatoria Machnáč ve slovenských lázních Trenčianské Teplice, kde si vypůjčil motivy z Gropiových staveb pro školu Bauhaus v německé Desavě, včetně malých balkonů na průčelí hlavního bloku.
Vystřízlivění v Moskvě
To všechno byly báječné stavby mezinárodní úrovně, ostatně v západní Evropě často publikované. Jaromír Krejcar ve svém střešním ateliéru na Národní třídě v Praze tak neměl nouzi o mladé talentované adepty architektury, pořádal tam také proslulé večírky a – jak mi prozradil jeden z jeho tehdejších spolupracovníků Antonín Tenzer – byl také schopen neobyčejně rychle rozházet všechny své honoráře.
Snad to byl útěk před dlužníky anebo touha po dobrodružství: v polovině třicátých let se Krejcar vypravil pracovat do Moskvy. Vrátil se rozčarován, přerušil kontakty s Teigem i Juliem Fučíkem a vlastně s celou tehdy velmi prosovětskou avantgardou. Ze Sovětského svazu si také přivezl novou lásku Rivu. Změnil i styl, jeho předválečné stavby, jako je vilka v Praze-Lhotce nebo přestavba rodinného domku ve Frenštátě pod Radhoštěm, jsou již ovlivněny romantickou módou ve stylu hollywoodských haciend.
Plečnikova poslední hradní perla. Architekti napravili, co minulý režim poškodil |
Jedna stavba však opět prokázala, že Krejcar je stále mistrem svého řemesla. Šlo o československý pavilon na světové výstavě v Paříži 1937, který vznikl ve spolupráci se Zdeňkem Kejřem, Ladislavem Sutnarem a Bohuslavem Soumarem. Stavba ze skla a oceli na břehu Seiny kousek od Eiffelovy věže byla skvělou ukázkou možností tehdejšího stavitelství a předznamenala až o několik dekád později etablovaný styl high technology. Však se jeho hlavní představitelé Richard Rogers nebo Norman Foster ke Krejcarovu odkazu vždy hlásili.
Po válce byl Jaromír Krejcar jmenován profesorem na brněnské technice, ale jako by už tehdy tušil, kam bude směřovat další vývoj. Rozhodl se proto pro emigraci do Anglie, kde se znovu setkal se svou ženou Rivou. Tam také v roce 1950 zemřel.
