Z Polska se poslední roky stává hit i české trauma. Polská ekonomika roste a tamní infrastruktura se prudce rozvíjí. Češi už nejezdí jen na skok někam kousek za hranice nakupovat levné potraviny nebo benzin, náš severní soused se stává čím dál oblíbenější turistickou destinací, kde je v módě trávit dovolenou. Už žádný plán B pro chudé, za který se pak na podnikových večírcích stydí, ale první a oblíbená volba. Však také České dráhy i polský dopravce PKP Intercity vyšli právě této poptávce společně vstříc a loni zavedli Baltský expres z Prahy do Gdyně. Jezdí čtyřikrát denně, s reklamním sloganem Z Česka až k moři.
Překotný růst, z něhož se ledaskomu točí hlava, z velké části vysvětluje mimořádnou polarizaci polské politiky, často nazývanou polsko-polská válka.
Jenomže polský růst vyvolává i český mindrák. Už se nepoměřujeme s životní úrovní v Rakousku nebo Německu, pokud tak tedy – docela nešikovně – neučiní premiér Petr Fiala. V médiích, na sociálních sítích i ve vyjádřeních politiků se Polsko stává etalonem kvality: jeho ekonomika roste více než naše, lidé si tam vydělávají více než u nás, dálnice i železnice se tam staví skoro závratným tempem. A Češi se ptají proč. Proč to nezvládáme jako Poláci? Proč Poláci položí dálnici až k našim hranicím vmžiku, zatímco u nás stavební firmy skoro ještě nekoply do země, a slibované propojení české dopravní sítě směrem na sever tak pořád zůstává někde na papíře? Kdo za to může? Co jsme to za nemehla?
