Velehradská pouť nebyla ojedinělým meteoritem, který zazářil na temné obloze normalizačních let a zase zhasl. Stala se svým způsobem přelomem v dalším směřování činnosti církevních kruhů za totality. Na základě úspěšné poutě začaly vyrůstat duchovní iniciativy, jež nesly přesah do veřejného prostoru a oslovovaly i lidi stojící mimo církevní prostředí.
Byly však vidět určité rozdíly mezi českým a slovenským přístupem. V českých zemích se pozornost spíše soustředila na hledání synergického propojení církve s občanskou společností při úsilí o svobodnější poměry: asi nejznámějším příkladem je projekt Desetiletí duchovní obnovy, vyhlášený na počátku adventu 1987. Plánem bylo revitalizovat církevní život a evangelizovat širší okruh věřících i lidí, kteří se k církvi nehlásili, ale souzněli s potřebou etických principů pro život společnosti.
Průběh velehradské poutě ukázal, že neoficiální církev má daleko větší vliv, než mocenské orgány do té doby tušily. Režim překvapila vysoká účast mladých lidí do pětadvaceti let.
Úspěšnost plánu vycházela z propojení reflexe historických a duchovních tradic českých zemí a zároveň snahy o jejich aktualizaci pro přítomnost. Vyhlášení programu Desetiletí doprovázelo rozšiřování petice, požadující změnu ve vztahu mezi církví a komunistickým státem. Jednalo se o největší opoziční podpisovou akci, kterou podpořilo více než půl milionu lidí.
Zaskočené úřady
Průběh velehradské poutě ukázal, že neoficiální církev má daleko větší vliv, než mocenské orgány do té doby tušily. Tyto změny přicházely postupně už v předchozích letech: plodem činnosti podzemní církve byl šířící se samizdat a tajné bytové semináře, rostla síť křesťanských společenství mládeže, často navázaných na řehole (nicméně ty mužské ale musely vyvíjet aktivity v ilegálních podmínkách), či nová duchovní hnutí, rozšířená od konce 60. let.
Režim překvapila rovněž vysoká účast mladých lidí do pětadvaceti let, kteří byli dokladem toho, že ani soustavná ateistická kampaň během školní výchovy předchozích takřka čtyřiceti let ani zdaleka nedokázala vymazat snahu po hledání alternativ k vládnoucí ideologii. Na limitující mantinely identifikace mládeže s náboženskými skutečnostmi však upozornila socioložka Jiřina Šiklová v exilovém Svědectví v roce 1986, když zmínila, že příchylnost mládeže z „nekřesťanských“ rodin k náboženství je dána spíše generační revoltou a protestem vůči lžím režimu než identifikací s konkrétní církví. A to se pak potvrdilo v polistopadovém období.
