František C. je už dva roky vojákem v aktivní záloze, jeho cesta do řad armády ale byla mírně krkolomná. Po roce 2000 byl na seznamu branců a čekal ho rok základní vojenské služby. Nechtělo se mu. „Blížil se vstup do Evropské unie a vypadalo to, že bude jen mír. Být v armádě za těchto okolností nedávalo smysl, protože se blížila její profesionalizace,“ vzpomíná František. Úplně z toho ale vyklouznout nešlo, a tak zvolil způsob v oné době nejschůdnější – modrou knížku aneb průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě.
Značná část české populace doufá, že v případě napadení naší země to někdo vyřeší za ně. Od toho jsme přece v NATO a proto si na válčení platíme profesionály.
„Stálo mě to prase pro člověka, který měl odvody branců na starosti,“ říká František – doma na Hodonínsku mají úplatky v naturáliích raději než v penězích. Lékaři mu trvalou neschopnost přiklepli, jenže od té doby se permanentně kazila mezinárodní situace a František došel k tomu, že by bylo nejlepší sám přiložit ruku a obrany se účastnit.
„Že jsem měl modrou knížku, nikoho nezajímalo. Přihlásil jsem se, musel jsem projít zdravotními vyšetřeními a bez řečí mě vzali,“ říká František. Nikdo mu pak během výcviku ve Vyškově či později ani slovem nepřipomněl historii s modrou knížkou, takových lidí totiž bylo relativně mnoho. Jen u jednotky, kde slouží, je jich dalších pět, z toho jeden modrou knížku měl kvůli skutečným problémům s ledvinami, lékaře ale nakonec přesvědčil, aby ho uschopnili. Dalšímu pak při prohlídce přisoudili nejvyšší klasifikaci A, aniž by se někdo něčemu divil.
Měla by být v Česku zavedena povinná vojna?
Polovina pro i proti
„Zázračná uzdravení“ mužů s modrými knížkami jsou jedním z fenoménů současné doby. A vlastně jsou také dobrou zprávou, jež svědčí o tom, že Čechům není obrana země se zbraní v ruce až tak lhostejná, jak by se mohlo zdát.
