Devadesáté narozeniny nejsou zdaleka prvním momentem, kdy si letos člověk na Zdenu Salivarovou vzpomněl. Přesněji řečeno, je to již moment třetí… Poprvé to bylo, když na jaře Petra Hůlová vydala knihu Nejvyšší karta, v níž se rozhodla zužitkovat letitý literární drb, který byl vůči samotné autorce nelichotivý, totiž že románovou prvotinu Paměť mojí babičce napsal spíš Jáchym Topol než ona.
Zemřela spisovatelka Zdena Salivarová, manželka Josefa Škvoreckého |
Nařčení, že ženská není schopná napsat nic pořádného, že jí s tím musel určitě pomáhat nějaký chlap, není v české literatuře ale ničím novým. Stejné řeči se léta vedly o Honzlové (1972). Tedy že je to román natolik dobrý, že ho určitě musel stvořit manžel Zdeny Salivarové Josef Škvorecký…
Druhým momentem pak bylo úmrtí Milana Kundery. Nejedna feministka na to konto vyjádřila úlevu, jelikož ze světa sešel v dnešní atmosféře nepřijatelný macho, jenž se nechoval k ženám hezky – viz jeho světoznámé romány. Ale to taky není vůbec nic nového. Již v roce 1968 publikovala Zdena Salivarová povídkový triptych Pánská jízda, de facto polemiku se Směšnými láskami Milana Kundery, jinak jejího ctěného profesora z FAMU.
Estébácké namlouvání
Mohli bychom zde připomínat, jak bylo ublíženo rodině Zdeny Salivarové po únoru 1948 a rovněž její kompletní bibliografii, ale to si každý může najít sám ve slovníku. Ostatně možná přesně tohle stálo za skutečností, že je tato generace dnes přijímána mladšími tak vlažně…
Po listopadu 1989 byli lidé z disentu a exilu najednou hromadně ověšováni metály – podobně jako komunisté před sametovou revolucí – a byly při tom pronášeny podobně prkenné a nedůvěryhodné fráze. Není tak divu, že to leckoho znudilo a jiné naprosto odradilo.
Byl vlídný, ale přesto Škvorecký budil pohoršení. Autor Zbabělců a Tankového praporu by dnes oslavil stovku |
Zdenu Salivarovou však potrefilo též další typické „vyznamenání“ devadesátých let. Protože estébákům se povedlo kromě všeho ostatního i to, že se začaly zveřejňovat soupisy jejich údajných spolupracovníků namísto toho, aby byly zveřejněny seznamy jich samých.
Přičemž běžní lidé samozřejmě nebyli schopní rozlišit, kdo byl k čemu kým a čím donucen, a už vůbec ne další nuance, třeba že je rozdíl mezi tím, kdo spolupracoval, a tím, s kým Státní bezpečnost pouze spolupracovat chtěla.
Tato vlna zasáhla rovněž Zdenu Salivarovou, která přitom o estébáckém namlouvání píše velmi obšírně právě v Honzlové.
Jako reakci uspořádala sborník Osočení – dopisy nařčených ze spolupráce se Státní bezpečností.
To jediné podstatné nicméně je, že Zdena Salivarová je autorkou jednoho ze zásadních děl českého písemnictví druhé poloviny dvacátého století. Z hlediska čistě literárního je totiž jedno, zda stála na správné straně, zda byla z rodiny, jež si za komunistického režimu vytrpěla své, zda poté v exilu udělala spoustu práce pro českou literaturu a zda za to po sametové revoluci dostala nějaká vyznamenání.
Lepší než současné autorky
A na druhou stranu v tomto směru nehraje žádnou roli ani to, zda někdo spolupracoval či nespolupracoval se Státní bezpečností. Je skutečně úplně jedno, co jste (u)dělali, nebo ne(u)dělali, zda jste muž, nebo žena, macho, či feministka a nakonec taky to, jestli ještě žijete, nebo ne.
Spisovatel zůstává přítomný jen skrze živé dílo, a pokud ho nestvořil, tak sice může žít, jak dlouho chce, ale je leda tak smutným úkazem: žijícím tvůrcem mrtvých textů.
Žena, jež se postavila mužům. Legenda české literatury Zdena Škvorecká slaví devadesátku |
Přede dvěma lety vyšla Honzlová v novém vydání na popud – a též díky finanční podpoře – jedné z jejích nadšených fanynek. Což byla pro mnohé nemilá zpráva. Protože i po padesáti letech zůstává Honzlová skvělým románem, jemuž se dnes tak protežovaná díla současných českých literátek nemohou ani náhodou rovnat.
Kdo by si mě vzal
A neuspějí ani s tím, že údajně ukazují něco, o čem se v minulosti nemluvilo a co tu tak palčivě chybí, totiž o veškerých aspektech ženského života. To najdeme už v Honzlové: „Strčila mi pokličku zabalenou do ručníku na břicho a přikryla mě. Vlila jsem do sebe čaj, matka zhasla a šla si lehnout. Doprčic, taky mě mohla porodit jako kluka. Tyhle bolesti mě dovedly naštvat ze všeho nejvíc. Jako by člověku v útrobách válčila břitva s žiletkama. A k čemu. Stejně žádný děti mít nebudu. Kdo by si mě vzal.“
Jana Honzlová na konci románu zůstává v Čechách. To Zdena Salivarová musela odejít, aby text s podtitulem Protestsong mohla svobodně dopsat a hlavně zveřejnit.
Neboť muž mi nabil
Ve vzpomínkách na torontské nakladatelství Sixty-Eight Publishers s názvem Samožerbuch najdeme dobové čtenářské reakce na Honzlovou: „Jakmile Honzlová přišla, hned jsem si k ní sednula, abych si odpočinula od natírání a vaření. Výsledek: šmouhatá zeď a připálené jídlo. Připsala bych tedy Honzlové do kádrového posudku rozvracení rodiny, neboť muž mi nabil.“
Takže Honzlová je sice skvělý román, ale raději ho nečtěte, ještě by to přineslo domácí násilí a rozvrat vaší rodiny. A kdyby přece jen tenhle román ještě někdy vyšel znovu, nebylo by žádoucí upravit jeho název tak, aby zněl hrdě a pokrokově, to jest bez té zotročující přípony? Neměla by to být už pouze Honzl?
