„Ve Zlíně byla úžasná atmosféra. Můj otec pracoval jako výtvarník u Bati, byl vedoucí oddělení reklamy. Pozoroval jsem jej při práci a od pěti let jsem věděl, že chci být malířem. Sochař Jan Habarta (1919–1989, pozn. red.) chtěl, abych šel na sochařinu, otec si zase přál, abych byl malíř,“ vzpomíná si Zlín na počátky své umělecké dráhy v rozhovoru pro LN s kunsthistorikem Jiřím Machalickým.
V letech 1952 až 1956 navštěvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, která se tam těsně předtím přestěhovala ze Zlína. V letech 1957 až 1963 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlastimila Rady a po jeho odchodu do důchodu u nově nastupujícího profesora Karla Součka. Pseudonym Karel Zlín začal užívat od roku 1954 jako připomínku bývalého názvu svého rodného města, přejmenovaného na Gottwaldov. V roce 1967 poprvé navštívil Paříž a pak i Řím a Florencii.
V šedesátých letech se věnoval převážně malbě a v roce 1969 se uvedl také jako literát svou první básnickou sbírkou Hledání. Známé jsou jeho verše, které vyšly v roce 1984 v samizdatovém sborníku Básníci a samotáři. Literatuře se věnuje průběžně až do současnosti. Nejen poezii (vydal celkem sedm sbírek básní), ale překládá autory z francouzštiny a italštiny. Po sovětské invazi a během normalizace vytvořil v letech 1968 až 1976 třiapadesát filmových plakátů. Kromě toho ilustroval knihy, svoje i dalších autorů.
V roce 1976 se mu podařilo získat od jednoho pařížského lékaře takzvaný zvací dopis. Šlo tehdy o jeden z mála možných způsobů, jak se dostat za Západ. „Moc jsem ovšem nedoufal, že mi československé úřady dají povolení, ale nakonec jsem ho získal. Dovolili mi ve Francii pobýt půl roku. Lékař se v dopise musel zaručit, že mi poskytne peníze na ubytování. Pak jsem od něj nakonec nic nevzal, postaral jsem se o sebe sám. Téměř na konci pobytu jsem dostal možnost od jednoho galeristy uspořádat výstavu v lyonské Galerii Le Lutrin, jenže vernisáž měla být až po termínu, kdy jsem se měl vrátit domů. Požádal jsem tedy o prodloužení pobytu na československém velvyslanectví, ale řekli mi, že povolení dát nemohou. Měl bych jet do Prahy, ale bylo mi jasné, že by mne znovu nepustili ven, tak jsem se domů už nevrátil. Požádal jsem o politický azyl a ve Francii zůstal,“ popisuje okolnosti své emigrace Zlín.
  |
Nový domov brzy změnil i charakter malířovy tvorby. „Musel jsem změnit způsob práce, bylo třeba integrovat realitu francouzského prostředí,“ vysvětluje. Spolupracoval i s uměleckou slévárnou Coubertinovy nadace v Saint-Rémy-lés-Chevreuse a za prezidenta Francoise Mitterranda získal v letech 1992 až 1993 státní zakázky a mohl tak vytvořit své stěžejní sochy pro veřejný prostor.
„Se štěstím se mi podařilo získat ateliér v Rue de Louvre, tedy úplně v centru města. Chodili ke mně i novináři a jeden z nich mi navrhl, že poprosí tehdejšího prezidenta Francoise Mitterranda, aby mne navštívil. Nevěřil jsem, že se to stane, ale po nějaké době zazvonil telefon, volala jeho sekretářka a předala mi ho. Prezident řekl, že slyšel o mé tvorbě. Přijel do ateliéru, nakoupil pár obrazů a zůstali jsme v kontaktu,“ vzpomíná Zlín. Po pádu totalitního režimu začal opět jezdit do Československa, v Praze má ateliér, kde v létě maluje. Od počátku 90. let se věnuje také sochařství. V jeho tvorbě posledních let se odráží inspirace z cest do Egypta. V roce 2010 mu Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou uspořádala velkou monografickou výstavu. Dnes je zastoupen v pražské Národní galerii a dalších našich důležitých institucích.
Karel Zlín žije již více než čtyřicet let s manželkou Jacqueline Choquartovou Oriolovou, oční specialistkou, nyní však už je také v důchodu. První žena, která byla zaměstnaná v Českém rozhlasu, se s ním rozvedla krátce po jeho odchodu do Francie. Z prvního manželství má Zlín jednoho syna. V Praze žije jeho o rok a půl mladší bratr Pavel Machálek, který jako výtvarník v minulosti pracoval pro České aerolinie. Zlín má v Praze v ulici Karolíny Světlé, pár metrů od budovy Národního divadla, byt i ateliér.
Jako svůj domov stále více vnímá Paříž, i když konstatuje, že přišel, když ještě Francie byla Francií. „Země tenkrát měla svůj průmysl, literaturu, umění. Ve Francii žiji už delší dobu, než jsem předtím žil v Čechách. Stal jsem se francouzským patriotem, ale záleží mi na celkové situaci u nás i ve Francii. Část Francouzů je zklamaná z toho, jakým směrem se ubírá Evropská unie, zejména po brexitu. Časem se totiž změnila společenská i politická situace, Francie zchudla, přišla o své postavení v Evropě a hlavně ve světě. Ostatní evropské státy se v posledních desetiletích s pomocí peněz z Evropské unie postupně rozvíjely, jsme teď zhruba na stejné úrovni. Život se prostě mění,“ míní malíř. Na otázku LN, zda se po překonání koronavirové pandemie vrátíme ke svobodám, na jaké jsme v Evropské unii zvyklí, odpověděl, že netuší, jak se s tímto fenoménem vyrovnáme. „Ta situace kazí vztahy a je otázka, jestli se vrátí nezbytná otevřenost. Cesty mezi zeměmi jsou ochromené, dřívější vztahy vykloubené.“
Věříte v boha?
V zemích katedrál, budovaných našimi předky, byla víra v boha známkou osvobozující spirituality.
Věříte v posmrtný život?
Snad existuje život i v jiné dimenzi.
V čem vidíte smysl života?
Když se člověk snaží na tuto otázku odpovědět, je tu stále nebezpečí, že řekne něco až moc patetického.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Jsem přesvědčen, že pravdu a morální kód není možné hledat v ideologiích.
Text vznikl s přispěním Jiřího Machalického.
