Stejně jako každý festival, tak i Pražské jaro má největší starost o to, aby neupadlo do stereotypu. Není divu: vždyť největší a nejslavnější festival klasické hudby na české půdě zapsal letos do své i kolektivní paměti už 78. ročník, a to už je nějaká konzervativní zátěž.
Dramaturgicky se o větší soudobý švih snaží už od roku 2019 Josef Třeštík a je to znát i v důrazu na novou hudbu, kterou samozřejmě podporuje i nový ředitel – hudební skladatel, příští rok čtyřicetiletý Pavel Trojan. A to nejen v sekci dvojsmyslně nazvané Off-spring (tedy potomstvo či omladina, ale také mimo jaro), ale i v nasazování debutantů a mladých hvězd v hlavní symfonické řadě – dirigentka Alena Hron, dirigent Klaus Mäkelä, pěvkyně Bella Adamová.
Výkon posledně jmenované byl snad nejmilejším překvapením vokální části festivalu. Recitál Belly Adamové s klavíristou Maltem Schäfferem v Anežském klášteře přitom začínal možná až příliš klasickým zpěvem Mahlerova Prasvětla. Jako kdyby v Urlichtu ještě technika a soustředění na ni Adamovou a její alt svazovaly, a okrádaly tak zpěv o silnější výraz, což se ale postupně v Schumannových písních uvolňovalo.
