Pražský scénář je typickým českým, respektive středoevropským románem. A to, že má v názvu slovo „scénář“, není jediným paradoxem, na které jsou právě středoevropská díla tak bohatá. Jedná se totiž o debut Natalie Borodinové, jež je ročník 1946; Slovenky žijící ve Španělsku, která román napsala francouzsky. Ona tedy není tak úplně Slovenka, její matka byla Ruska, otec měl ukrajinské i maďarské kořeny… Ostatně Pražský scénář není ani tak román, daleko spíš se jedná o kusé, přetržité memoáry.
 . Pražský scénář
|
Působí až legračně, že i na obálce této knihy se operuje s nyní tak módním pojmem „autofikce“. Jako by se věřilo, že na čem tato nálepka bude, to bude automaticky přijato s nadšením. Pokud však Pražský scénář někam zapadá, je to překvapivě proud, jejž reprezentuje Pacanka Kláry Elšíkové a Poslední léto Doroty Ambrožové.
Jedná se o prózy, portréty žen a dívek, které jsou silné nebo se takové snaží být. Neoperuje se tu s žádným feminismem a machismem ani s obětí a predátorem. Tyto ženské postavy se snaží o přirozené chování a jeho upřímnou reflexi, o střízlivý náhled vlastního počínání, včetně erotiky a sexu. Proto jsou živelně – a stejně tak tápavě – spontánní. Nechlubí se, ale nechtějí ani nic zakrývat jen proto, aby náhodou nevypadaly příliš vyzývavě.
S Rothem v sauně
Vypravěčka Pražského scénáře Lara je velmi smyslná mladá slečna. Když je na ostrově v Jaderském moři, má tam erotický románek hned se dvěma muži po sobě. Když jede se školou do NDR, na mořském pobřeží se miluje rovněž s jedním z domorodců. A sexuální eskapáda na skalnatém pobřeží nedaleko Janova – to už je vdanou, zralou ženou – se dá označit za vrchol Pražského scénáře.
Vnějškově je podstatné to, že se Lara dostane na FAMU a začne v Praze studovat dramaturgii a scenáristiku. Navíc má skvělého učitele, kterého obdivuje jako spisovatele již před příchodem do Prahy. Pro účely tohoto románu je nazýván Roman Kantor, podle řady indicií – rodné Brno, odchod do Rennes a tak dále – je evidentní, že předobrazem byl Milan Kundera. Všichni studenti tohoto učitele milují a jsou pro něj a pro to, aby v jeho očích uspěli, ochotni udělat mnohé. Včetně vyvzdorování si Kantora jakožto učitele, přestože se vedení fakulty rozhodlo jinak, či později docházení k němu domů, to poté, co už na FAMU učit nesmí.
Tenkrát můj bratr neznal bratra. Román nositele Nobelovy ceny je plný živočišnosti a surovosti |
Lara je Kantorem nejen okouzlena, je zároveň schopna střízlivého náhledu a registruje jeho chyby, případně paradoxy, které však nezdůrazňuje, netočí se na nich. Například se dozvídáme, že Kantor i jeho žena vykazují značnou škudlivost, na druhou stranu Mistr jako neřidič jezdí výhradně taxíkem. Stejně tak je Lara kdykoli ochotna vyhovět a posloužit, například dělat průvodkyni po Praze Gabrielu Garcíovi Márquezovi či jít do sauny s Philipem Rothem, případně pokrýt vzývaného učitele v bratislavské televizi, když začne být persona non grata.
Obdobně velkorysá Lara je, když se znovu setkají ve francouzském exilu a ona si zpočátku na živobytí a střechu nad hlavou vydělává též prací pro nakladatelství Gallimard, které pro ni od jisté chvíle podivuhodně zakázky přestane mít. Následně se dozvídá, že to bylo na žádost samotného Mistra… Vůbec mu nevadí, že ubližuje někomu, koho předtím prosil o pomoc, a ani Lara se ho na to nikdy nezeptá, natož že by mu to vyčetla.
Pražský scénář je tak další z knih, které se vylíhly krátce po Kunderově smrti – originál vyšel loni. Jako by všichni čekali, až nebudou Mistra zraňovat či až on nebude moci přičinit k jejich dílu žádnou výtku. V knize Natalie Borodinové najdeme několik příběhů o Milanu Kunderovi léta kolujících v literárním prostředí. Zdá se tedy, že autorka potvrzuje, že se staly. Linka čtení „kdo je tu kdo“ je sice možná, ovšem byla by asi tím nejnudnějším způsobem. Stejně jako čtení Pražského scénáře jako Kunderova portrétu.
Jugoslávci a Čechoslováci
Daleko spíš jde o pozoruhodnou podobiznu ženy, jež dosud zůstávala v tuzemském prostředí neznámá a jež napsala vzdušnou a velkorysou knihu. Je příjemné, když si někdo nevyřizuje účty, žádná frustrace, hořkost, pomstychtivost… Což vychází rovněž z toho, že Pražský scénář vyznívá velice svěže, mladě. Jediné, co možná působí jako stařecký nářek, je zmínka – v souvislosti s jugoslávskou válkou v devadesátých letech – o tom, že nikdy nikoho z jugoslávských spolužáků neslyšela o sobě mluvit jako o Chorvatovi, Srbovi či Černohorci, vždy se titulovali jako Jugoslávci.
Říkáme si všechno, jen ne pravdu. Izraelská prozaička snoubí v románu věrohodnost a napětí |
Lara též artikuluje hořké zklamání z rozdělení Československa a najdeme zde povzdech, jak špatně byla tvůrkyně jakožto Slovenka v Praze po rozdělení vnímána. Jinak je Pražský scénář ale vzácně nesentimentálním vyprávěním člověka, který bere život takový, jaký je, a nenimrá se v bolístkách. Patrně i proto, že by to bylo nesnesitelné.
Nedosažitelný profesor
Lara má jistě své rodiče ráda, v jejím životě ovšem hrají čím dál menší roli – to spíše výčitky, že odešla a nechala na ně dolehnout fakt, že opustila socialistický tábor. Podstatnější roli hraje právě Roman Kantor a později i Viscontiho scenáristka Suso Cecchi d’Amico, přičemž jejich sblížení lze do jisté míry vnímat jako vztah matky a dcery.
Milan Kundera působí v Pražském scénáři jako démonická postava neustále toužící své žáky uvádět v úžas či do úzkých, ohromovat je či děsit tím, co všechno on zná a oni nikoli. Témata totiž nastoluje, případně se stolu smete on a mluví většinou též výhradně on sám, případně studenty tlačí ke zdi zapeklitými otázkami. Nehraje se tu tak s vědomím, že nikdo pochopitelně nezná zdaleka všechno. Je zde hra na ohromně moudrého a nadaného vyučujícího a užaslé publikum složené z neherců studentů.
Nezapomeňte umřít ve Švýcarsku. Je vůbec román o Evropě postižené Alzheimerovou chorobou fikce? |
Dnes asi na FAMU není nikdo, kdo by disponoval podobným charismatem, takže můžeme tehdejším žákům Milana Kundery nad Pražským scénářem jen tiše závidět. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že v současnosti by nic podobného nebylo možné: Romana Kantora by nevyhnali jeho bývalí soudruzi, ale studentská výzva typu Nemusíš to vydržet.
V Pražském scénáři je uvedeno, že z FAMU během otevření hranic na konci šedesátých let do zahraničí odcházeli kameramani, střihači či fotografové, ale scenáristé zůstávali. Těžko říct, jestli Natalia Borodinová chtěla, aby čtenáři došlo, že scenárista nemůže tak snadno odejít, neboť pracuje s jazykem. Tomu, jak těžké je přejít do jiného jazyka, je v Pražském scénáři věnováno hodně prostoru – jak v případě Lary, tak v případě Romana Kantora, jenž se v závěru přiznává, že zapomíná francouzská slova, že se mu zkrátka přijatý jazyk začíná sypat. Avšak tento detail možná bude překryt pikantní scénou, která se uděje, když se Lara se svým učitelem po letech znovu setká. Oba už jsou přitom ve věku, kdy jsou scénáře jejich životů z větší části napsané.
