Profese, za kterou můžete na Dušičky zapálit svíčku. Překladatelství zvoní hrana

Glosa   11:00
„Můžeš to přeložit hned,“ řekla moje maminka, když jsem se vrátil z práce v rodinném sadu. „Dám si pivo a jdu na to,“ odpověděl jsem. Dal jsem si nakonec dvě, neboť jsem nechtěl přetrhnout řetězec bujících myšlenek, a zamířil ke stolu. Nikoli překládat, ale psát tento text.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Ano, můžu to přeložit hned, ale i později. Je tomu už skoro dvacet let, co píšu tyto sloupky a v jejich záhlaví jsem titulován překladatelem. Tehdy i donedávna se mi to jevilo jako obor, kde se můžu profesně uplatnit, a ještě mít dobrý pocit z budování lávek a mostů pro poutníky mezi kulturami. Nikoho nemohlo napadnout, že je to disciplína určená k zániku, nakonec rychlému, dnes samozřejmému, ale jen před pár lety špatně představitelnému.

Těžko se mi odpovídá na otázky, jestli už i literární překlady dnes pořizuje jakýsi umělý inteligent, jehož příchod lidstvo vítá nekriticky, až je mi z toho úzko, a kvůli němuž začínám chápat vrstevníky proklamující slogan jsem rád, že už jsem starej. Zavírám před tím oči, ale i literární překlady dnes vznikají takto, a pokud někdo z kolegů je ještě poptáván, jsou to hvězdy, jež svítí jako svíčka ve větru.

Prožil jsem s tím oborem situace, které už nikdo neprožije. Setkání s autory, jež jsem nechával mluvit česky, třebas o tom v tu chvíli netušili. Schůzku s vyzáblým Federicem v buenosaireském Café Tortoni, kam za zlatých časů chodívali světoví autoři, i dobrodružnou cestu rozbitým autem z Pešti, když přijel za mnou. Břichatého Mempa, který se divil, že ve Znojmě na sokolovně je nápis Sokol, povědomý mu z českých vesnic v Argentině.

Vztah překladatele s autorem je zvláštní i nevyvážený. Včetně autorů už nežijících, kteří u mého stolu ožívali, mluvili jsme spolu, bývali tam se mnou.

Někdejšího člena elitních tvrďáků commandos Billa, kterému už bylo přes osmdesát, přijel i s ženou vlakem z Cambridge a byl k slzám dojatý, že jeho vzpomínky na válku u nás někoho zajímají. Luise, s nímž nás zastihla průtrž mračen, schovali jsme se ve vchodu do činžáku, a tam mi vyprávěl, jak se doma v Chile seznámil s legendou českého rokenrolu Miki Volkem. Letní telefonáty Mariovi do Kolumbie, jejichž účelem bylo řešení překladatelských oříšků, ale většinu času jsme trávili nad výsledky právě skončené etapy Tour de France.

Paní Irenu, která žila mezi ruinami v Čečensku, psala o tom reportáže a zvala mě do Basileje, že se musíme projet na kole podél Rýna. Hodlám napravit, že jsem tam ještě nebyl, protože máme k sobě tak blízko, jak jen autor se svým překladatelem mohou mít. Vztah to zvláštní, zajisté nevyvážený, v hodinách nad pracovním materiálem vzniklý. Včetně autorů už nežijících, kteří u mého stolu ožívali, mluvili jsme spolu, bývali tam se mnou.

Kdo překládá, okrádá rodinu. Umělecký překlad byl vždy mrzce placen, ale dnes už neuživí nikoho

Brzy budou Dušičky, které se nazývají památkou zesnulých. Napadá mě, že by to měla být i památka zesnulých profesí. A dodávám, že shora citované upozornění se týkalo přeložení čerstvě natrhaných jablek z velkých přepravek do menších. Jedny půjdou do sklepa, ostatní do moštárny, kde z nich bude šťáva, z té kvas a nakonec pálenka. Takovou, jakou jsme pili s Federicem, když jsme z Pešti naštěstí zdrávi dorazili. Nějaká kontinuita by tu přece jen byla.

Vstoupit do diskuse (6 příspěvků)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.