Snad každý návštěvník vytuší, že není na obyčejném místě v monokulturním lese, ale že příroda před jeho zraky je čímsi výjimečná. Jenomže proč? Co dalo tomuto kousku krajiny ten pohádkový nádech? Odpověď se skrývá v zemi samé.
Pod nohama mám jen tenkou vrstvu lesní hrabanky – snadno ji rozhrábnu prsty a pod ní narazím na písčitou minerální půdu. Les, do kterého jsme společně nahlédli, je oligotrofní bor a vyznačuje se malou zásobou dostupných živin v půdě. To je dáno nejen přírodními faktory, ale snad k tomu přispěly i generace obyvatel tohoto kraje, kteří v drsných podmínkách šumavských kopců po staletí odebírali z lesů biomasu na otop a stelivo. Jenže dusík, fosfor a další minerální látky jsou pro růst lesa nezbytné. Aby se stromy mohly s takto nepříznivou situací vyrovnat, vytvářejí symbiózu s jedinečným společenstvím hub, které pro ně dokážou tyto živiny získat.
Oligotrofní stanoviště v lesích mohou indikovat např. krásnoporky nebo hřib borový, opravdovými specialisty na prostředí s nízkým obsahem živin jsou však hrbolatka šedá, lošáky, mnoho druhů kuřátek a zejména některé čirůvky, mezi nimiž vyniká čirůvka obrovská. S kloboukem až 30 cm širokým je to jedna z našich největších, ale bohužel také nejvzácnějších hub – v současnosti máme doložen jen asi tucet lokalit.
V červeném seznamu hub je proto čirůvka obrovská vedena jako kriticky ohrožená, podobně jako další houby, které rostou společně s ní. Míst, odkud je známe, totiž v posledních desetiletích značně ubylo. Holosečné hospodaření, mulčování pasek, frézování pařezů, splachy hnojiv z polí a nadměrná atmosférická depozice dusíku přeměňují oligotrofní bory v obyčejné plantáže. Další lokality jsou dotčeny těžbou nerostných surovin a problémem je i nyní tak prosazované větší zastoupení listnáčů v porostu. Ty postupně vytvářejí humóznější půdní horizont, což je pro oligotrofní houbové společenstvo v dotčených porostech konečná.
Z mykologického hlediska jsou oligotrofní bory naším nejohroženějším lesním prostředím. Protože v nich však nenalezneme chráněné druhy rostlin nebo živočichů, státní ochrana přírody je považuje za přírodovědecky bezcenné hospodářské lesy. A tak zatímco nesmlouvavě chráníme rostliny známé třeba i ze stovek lokalit, oligotrofním borům zvoní hrana.
Šumící bory v samotném úvodu oslavuje naše národní píseň Kde domov můj. S nezájmem o osud oligotrofních borových lesů tato země zapomíná, čím je. Až bory došumí, ztratíme s nimi i kousek sebe.
Z mykologického hlediska jsou oligotrofní bory naším nejohroženějším prostředím, státní ochrana přírody je ale považuje za přírodovědecky bezcenné.
Autor je mykolog
