Opravdová podstata života lidského v dobách prvotních měla v sobě alespoň tu přednost, že mohl žíti v přírodě stále jako host. Když se posilnil pokrmem a spánkem, pomýšlel na další cestu. Svět mu byl takřka stanem a on se buď províjel údolími, nebo procházel rovinami, zlézal horské vrcholy. Ale běda! Lidé se stali nástroji svých nástrojů...
Tato slova napsal Henry David Thoreau, americký spisovatel a filozof, jenž svou vizi návratu k přírodě prostřednictvím osamoceného života v lese, což pro něj představovalo alternativní možnost záchrany člověka před dehumanizačním působením civilizace, popsal (nejen) v knize Walden aneb život v lesích (1854). Dost podobnou představou je posedlá i Bea, hlavní hrdinka románu Nová divočina.
