Prstence šesté planety Sluneční soustavy pozoroval jako první italský astronom Galileo Galilei v roce 1612. Nevěděl ale, na co se dívá. Skutečnou podobu prstenců rozeznal až 43 let po něm Holanďan Christiaan Huygens. Od té doby je vědci prakticky nepřestali studovat. Dnes už je známo, že jsou široké okolo 280 tisíc kilometrů. Konkrétní číslo se odvíjí od toho, co ještě považujete za prstenec, a už co za jiný druh kosmického smetí. Tloušťka prstenců se může pohybovat od zhruba deseti metrů do jednoho kilometru.
Tvoří je převážně částečky ledu s příměsí dalších látek. Právě složení prstenců rozvířilo v poslední době diskuzi o jejich možném stáří. V roce 2004 navštívila planetu sonda Cassini. Zůstala na její oběžné dráze až do roku 2017.
Přiblížila se cesta českého astronauta do vesmíru. Řekl, kdy by už mohl letět |
Data, která získala, přesvědčila mnoho odborníků, že prstence jsou relativně nová záležitost. Čelí totiž neustálému bombardování mikrometetority. Materiál z nich by je měl ušpinit. Kdyby byly staré, musely by být tmavší, než jsou.
Z téhle logiky vycházelo, že prstence zdobí planetu jen něco mezi jednou až čtyřmi stovkami milionů let. Nově ale přišli Ryuki Hyodo a Hidenori Genda z Tokijského vědeckého institutu společně s Gustavo Madeirou z Pařížské univerzity s mechanismem, kterým se prstence mohou samy čistit.
Mikrometority se podle zmíněné trojice badatelů po nárazu do ledových krystalů odpařují. Vznikají ionty, případně větší nabité částečky. Magnetické pole planety je navede do její atmosféry, nebo jim udělí dostatečnou rychlost, aby mohly uniknout do kosmického prostoru.
V prstencích tak zůstane z mikrometeoritů jen minimum materiálu. Svůj mladistvý vzhled si proto mohly udržet miliardy let. Klidně to mohlo být i čtyři a půl miliardy roků. Zhruba tak dávno vznikla i samotná planeta.
