Šťastný teenager. Jak zvládnout pubertu svých dětí, radí norská psycholožka

Tato publikace je pátým (a posledním) dílem z řady „návodů na šťastné děti“ a zabývá se obdobím dospívání vašeho dítěte, a to až do dne, kdy spolu do auta naložíte krabice s jeho věcmi a pro vás všechny začne nová fáze života. Dítě brzy vstoupí do nového světa a bude dospělé stejně jako my. Ale tak daleko ještě nejsme. Díky této knize získáte mnohem lepší představu o tom, v jakém bodu objevitelské cesty se vaše dítě právě nachází a co to znamená být teenager.

Když porozumíte tomu, jaký je s tím spojen vývoj a změny, bude pro vás pak snazší se na výzvy tohoto období naladit. Spousta rodičů se těžce vyrovnává s tím, když se jednoho dne ocitnou před zavřenými dveřmi. Jenže abyste mohli najít svou vlastní identitu, potřebujete získat od těch, kteří jsou vám nejbližší, určitý odstup. Vaše dítě se od vás dokonce musí oddálit a vstoupit do širého světa.

S dospívajícími se často zachází jinak než s mladšími dětmi. Nikdo se na ně už jen tak neusmívá a jsou často vystaveni tvrdšímu pohledu. Ve škole mají především podávat výkony a pořád jim někdo zdůrazňuje, že končí legrace a že teď na ně čeká ten opravdový, vážný život.

V neposlední řadě na sebe dospívající mezi třináctým a devatenáctým rokem začnou nahlížet z jiného úhlu, jsou sami k sobě kritičtější a snáze házejí flintu do žita. To všechno je ideální živnou půdou pro starosti a obavy. Pokud si jako rodiče vůči svým dospívajícím dětem takový neústupný postoj osvojíte, budete je hubovat, kritizovat a protáčet panenky nad jejich chováním, jen přispějete k tomu, že dostanou určitou nálepku a že volný prostor, který tolik potřebují, budou mít omezen. O to je důležitější, abyste pro ně alespoň vy představovali protiváhu a zacházeli s nimi jinak.

Sourozenci bez rivality. Jak vychovat děti tak, aby na sebe nežárlily?

Měli byste mít pro svého teenagera pochopení. Dát mu svým láskyplným pohledem plným porozumění najevo, že stojíte vždy při něm a že tu pro něj pokaždé budete. A ještě jeden aspekt byste měli brát na zřetel: zavřené dveře od pokoje neznamenají, že je vaše dítě natolik soběstačné, že si vystačí samo. Dospívající neumějí a nechtějí být odkázáni jen sami na sebe.

Ona či on vás potřebují – dokonce i v procesu odlučování. Tato kniha se stejně jako předchozí svazky dělí na dvě části. V první s vámi projdu sedm kroků, které by vám měly být v každodenním životě s teenagerem ku pomoci. Ve druhé části jde o důležitá témata – od sociálních médií a domácích úkolů až po sexualitu –, která jsou rodiče puberťáků nuceni řešit.

Výchozí bod tohoto procesu odlučování je pro každou rodinu individuální. Ať už vyjdete odkudkoliv, je třeba zdůraznit, že nikdo nezná vaše dítě tak dobře jako vy. Proto bych ráda začala právě u vás. Hoďte pro začátek nejrůznější metody a rady přes palubu a jednoduše tu pro svoje dítě doopravdy buďte. Člověka, který ve vašem puberťákovi vyrůstá, berte vážně. To je to nejlepší, co pro svoje dítě můžete udělat.

Citové pouto

Někdy mě napadá, jak snadno pohlížíme na teenagery jako na nedostatečné lidi ověšené nedostatky. Jako by měli nějakou technickou poruchu a my netrpělivě čekali, že se opraví a budou konečně dospělí. Vzdycháme nad nimi, nad jejich nešikovnými končetinami, nad jejich pocity, které často vypadají přehnaně. Na dospívání se často pohlíží jako na náročné období, kterým se musí všichni probojovat – než budou zase „v pořádku“.

Celkem pochopitelně existuje bezpočet rádců na téma, jak se vypořádat s „rebelií mládí“, kdy jsou dospívající představováni jako „problém“, který je potřeba vyřešit. Já jsem proti tomu toho názoru, že se vyplatí zaujmout zcela jiné stanovisko. Dospívající mnohem víc potřebují pocit, že někam patří. Měli by se cítit doma jak v okruhu rodiny, tak ve škole a se svými kamarády.

Už jen tohle je pro všechny zúčastněné samo o sobě dostatečnou výzvou. Zamyslete se nad tím, jak jste se až doposud jako rodiče chovali. Opečovávali jste rány svého potomka, které skoro nebylo vidět, něžnými slovy jste zaháněli nejrůznější příšery, utěšovali jste ho, slibovali mu a šeptali: „Všechno je v pořádku, jsem tu s tebou. Ochráním tě.“ S dítětem jste navštěvovali přecpané aquaparky a hodiny a hodiny jste se dívali na televizní seriály, které vám nedávaly smysl.

Než se vaše dcera nebo syn naučili jezdit na kole, celou dobu jste jim ho přidržovali. Pravděpodobně jste dělali všechno to, co rodiče dělají: snažili jste se naladit se na své dítě a dostát jeho tehdejším potřebám. A přesně totéž bude váš teenager potřebovat i nadále. Jako jeho rodiče byste měli porozumět tomu, jak moc dokážou bolet starosti s láskou a že špatná známka z písemky může pro dítě znamenat pocit, že nadchází konec světa. Vaše dítě se může trápit třeba tím, že nezvládne splnit velký školní projekt a že život nemá smysl, když se z něj stane outsider. To vše byste měli chápat.

Stejně jako dřív je potřeba, abyste stáli poblíž a abyste byli vždy nablízku a pomohli mu, když to bude potřebovat. V tomto věku jde dětem o víc než dřív. Jako rodiče poznáte, jak křehký a zranitelný může být váš vzájemný vztah. A možná dojdete k poznání, že na něj budete muset dávat větší pozor a že to od vás bude leccos vyžadovat. Jak se chováte, když ke svému dítěti nemůžete proniknout a když sedíte celou noc a čekáte, až se vaše dcera konečně vrátí domů nebo alespoň odpoví na vaši zprávu? Jak naložíte s tím, když se zas jednou ocitnete před zavřenými dveřmi pokoje a nebudete chápat, proč se za nimi váš syn zabarikádoval? Jak se chováte, když na své otázky nedostanete žádnou odpověď?

V období dospívání se vše vyostřuje a nebude trvat dlouho, než dítě dospěje. Vy sami moc dobře víte, co se po vašem dítěti brzy bude vyžadovat a jak těžký může být život dospěláka. A nezřídka se sami sebe budete s obavami ptát, jestli si s tím vším vaše dítě poradí. Když se ale vaši potomci jakožto dospívající mohou spolehnout na dospělé, kteří jsou jim oporou, jsou pak vyzbrojeni na možné překážky a zvraty. Pokud jste si s dítětem vytvořili pevnou citovou vazbu, bude fungovat jako hradba proti nátlaku vrstevníků a špatným vlivům, proti všemu, o čem bychom si mohli myslet, že nažene strach a nebude možné ji překonat.

V tomto ne zrovna jednoduchém období padnou slova, o kterých byste si nepomysleli, že je budete muset někdy poslouchat, přijdou slzy a výbuchy vzteku, možná narazíte na zeď mlčení a budou vás pronásledovat mučivé myšlenky – ale jedním si můžete být jistí: váš vzájemný vztah je pro dítě tou nejlepší ochranou. Abyste mohli takové pouto s dítětem budovat, jsou potřebné následující tři prvky a vy jako dospělí byste jim měli věnovat dostatečnou pozornost, aby toto pouto bylo během dospívání tak pevné a odolné, jak jen to bude možné.

Dávejte útěchu, dávejte jistotu

Dítě během celého svého dětství potřebovalo místo, kde nacházelo útěchu, jistotu a pocit bezpečí. Potřebovalo toho, na koho se mohlo kdykoliv obrátit, na koho bylo spolehnutí a kdo všechno unesl, někoho, kdo ho podporoval, když čelilo malým i velkým problémům. To všechno platí i o teenagerech. Ovšem utěšovat teenagera je těžší než utěšovat malé dítě. Pro dospívající je všechno temnější a dosahuje větších rozměrů. Teď vaše dítě zažívá, jaké to je, když už někam nepatří, když ztroskotá, zažije pocity nejhlubšího zklamání nebo je přesvědčené o tom, že není tou osobou, jakou by mělo být. Mimoto je z pohledu dítěte téměř všechno, co řeknete, abyste ho utěšili, špatně. I přesto všechno byste pořád měli mít na paměti, že váš teenager potřebuje útěchu stejně jako dřív – jen s ní musíte trošku počkat a dát mu čas.

Vím, jak vás svrbí pusa, abyste mu neřekli: „Já jsem ti to přece říkal, proč mě prostě nemůžeš poslouchat?“ Ale říkat někomu, že to měl vědět líp, nemá s utěšováním nic společného. V této souvislosti je to pro mě nejdůležitější rada, kterou dávám rodičům dospívajících na cestu. Raději byste měli své emoce udržet na uzdě a utěšit dítě v jeho trápení.

Při svých terapeutických sezeních jsem rovněž přišla na to, že se rodiče při rozmíškách se svými dětmi sami blokují. To když za každou cenu chtějí, aby jejich dítě pocítilo důsledky svého chování. Nakonec se situace vyhrotí a rodiče tvrdě zasáhnou. Ale čeho tím dosáhnou? Dítě zůstane samo. A rodiče se tak ochudí o šanci dítě utěšit. Dospívající vyvádějí spoustu hloupostí, ale ještě nejsou schopni se sami vypořádat s následky. Svému dítěti musíte ukázat, že když se objeví potíže, jste tu pro něj. Pokud má dítě pocit, že to nemyslíte vážně, v situaci, kdy vás bude nejvíce potřebovat, za vámi nepřijde. A zůstane se svým problémem samo.

Potkala jsem celou řadu dospívajících ve svízelné situaci. Když jsem se jich zeptala, komu by o tom nejraději vyprávěli, skoro vždy odpověděli „mámě“ nebo „tátovi“, jenže pak dodali: „Jenže oni se vždycky hned naštvou“. Musíte se smířit s tím, že vaše dítě dělá chyby. Když ztratí klíče od domu, ve vzteku zničí telefon nebo svému učiteli řekne něco, čeho později lituje, měli byste mu dát najevo, že jeho potížím rozumíte. Snažte se být pro své dítě oporou – nebuďte kritičtí ani přemoudřelí. Raději mu řekněte: „Pomůžu ti.“ Tak vám také zbyde více možností na své dítě výchovně působit a ukázat mu jiné způsoby, jak problémům čelit.

Redakčně kráceno a upraveno.