Rusko si po rozpadu Sovětského svazu na Blízkém východě drželo nízký profil. Po desetiletích výrazné přítomnosti vyklízelo pozice. Oproti střední Evropě ale na Blízký východ nezavítala demokracie a prosperita, jakkoli i zde mocenské vakuum zaplnili Američané. Rusko bylo mezitím pohlceno domácími hospodářskými problémy a etnickými konflikty na území nově se rodícího Společenství nezávislých států (SNS) i samotné Ruské federace, jak ukázaly dvě války v Čečensku. Rozpad SSSR navíc Rusko od Blízkého východu oddělil i geograficky, když přišlo o přímou hranici. Navíc prioritou jelcinovského Ruska nebyly dobré vztahy s Libyí, Sýrií či Jemenem, ale se Západem.
Pád do bezvýznamnosti podtrhla pro Rusko šokující válka v Zálivu (1990–1991), demaskující zaostalost ruských zbraní a ruské vojenské doktríny. Když Saddám Husajn, někdejší spojenec SSSR, napadl Kuvajt a obsadil tamní ropná pole, s Kremlem se útok nenamáhal konzultovat. Ani Moskvou vyslaný arabista, ředitel Orientálního ústavu Akademie věd a budoucí ruský ministr zahraničí, Jevgenij Primakov Husajna nepřesvědčil, aby se z Kuvajtu stáhl. Jednat nechtěli ani Američané, odhodlaní na Irák zaútočit a po pádu bipolarity demonstrovat, že globální arénu hlídá pouze jediný šerif. O bankrotující Rusko region ztratil zájem. Nebylo přitažlivé a nemělo co nabídnout.
Návrat
Jestliže Boris Jelcin v 90. letech neuspěl ve snaze zapojit Rusko do západních struktur, druhý pokus o spolupráci se Západem na bázi rovnosti učinil Vladimir Putin v reakci na teroristické útoky proti Spojeným státům z 11. září 2001. S USA chtěl zformovat protiteroristickou koalici a okamžitě americkému prezidentovi Georgi W. Bushovi telefonoval s nabídkou pomoci. Boj v Čečensku proti separatistům měl podle Putina být týmž bojem jako boj s bin Ládinem a jeho globálními džihádisty.
Zprvu se zdálo, že by to mohlo fungovat.
