Pilař sám se však označení „oficiální tvorba“ pro část svého díla bránil a poukazoval na četné problémy, které s režimem měl. Přestože jeho tvorba byla apolitická, v roce 1969 byl na deset let vyloučen ze Svazu českých výtvarných umělců a přišel o možnost účasti na prestižních světových výstavách. I dál se mu však dařilo vystavovat svou tvorbu pro děti po menších galeriích. Za své kreslené postavičky si také v sedmdesátých letech vysloužil řadu cen: Čestné uznání literárního fondu za Kluci, pozor, červená!, cenu za nejlepší inscenaci pro děti za Jak se stal Rumcajs loupežníkem (Mahenovo divadlo, 1970), ale i ocenění zahraniční z Mexika, SRN nebo Polska, kde se stal dokonce rytířem Řádu úsměvu.
FOTO Videoarchiv-NFA.cz, Instagram.com / Radek Pilař archiv / Koláž Šimon
V soukromé tvorbě se v té době věnuje především fotoasamblážím. V rozhovoru pro deník Práce z roku 1990 o tom sám Pilař řekl: „Svoboda je drahá a platí se často životem. Svobodně malovat a svobodně pracovat jsem mohl jen v ateliéru. Samotná barva a hra byly už vykládány jako něco nepřípustně nepřátelského a nebezpečného. Bez možnosti vystavovat a zveřejnit vyvolávalo ve mně toto izolované postavení deprese a často i nevíru ve smysl práce. Nepřestal jsem nikdy malovat, ale s vlastními výstavami mi bylo dovoleno kočovat jen po venkově.“
V jihočeském Písku, kde je možné výstavu zhlédnout, se v roce 1931 Radek Pilař coby Radomil Vojtěch Rokůsek narodil. Jeho matce bylo pouhých sedmnáct a biologický otec se k synovi přihlásil až za druhé světové války. Rodiče se dodatečně vzali a přesídlili do Tábora, kde měla hlava rodiny továrnu na knoflíky. Manželství vydrželo pouhé tři roky a matka a syn Pilařovi se vrátili k prarodičům do Písku.
Radek od dětství projevoval výrazný výtvarný talent, a jak vzpomíná úvodní text k výstavě, už ve dvou letech nakreslil svou maminku, dlouhé roky si vedl bohatě ilustrované dobrodružné deníky coby skaut. Po absolvování reálného gymnázia se úspěšně hlásil na Akademii výtvarných umění i na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Rozhodl se právě pro AVU, dal tak přednost Vlastimilu Radovi před Emilem Filou. Modernistickou školu stejně záhy překonal a pustil se do tvorby spíše experimentální.
„Vodítkem mu při tom byla skupina Cobra, z níž přejal surreálné prvky a expresivní figuralitu, a také pop-art, s nímž se seznámil na Pařížském bienále v roce 1963. V krátkém období poloviny šedesátých let opustil modernistická témata městských zákoutí a začal experimentovat s expresivními malířskými gesty a nevýtvarnými materiály,“ popisuje umělecký přerod Pilaře Martin Blažíček v eseji „Radek Pilař – dvojí český videoart“ v Sešitě pro umění, teorii a příbuzné zóny z roku 2022.
Právě tato málo známá tvář oblíbeného dětského ilustrátora je i součástí stálé expozice Malé galerie ve zrekonstruované budově písecké sladovny. Ačkoli Pilař žil a tvořil zejména v Praze, k Písku si zachoval velmi blízký vztah. „Lesy okolo mého rodného města, řeka, obloha, babička, děda, to byl dar pro celý život. Krajina mého dětství je naplněna láskou,“ vyznal se Pilař ve svých vzpomínkách.
Velký talent a dětská hravost jsou také podhoubím, ze kterého postupem času vyrůstají dvě Pilařovy roviny tvorby, které obě ovlivnily celé generace. Jako malíř, ilustrátor, grafik, fotograf, scenárista a filmař disponoval schopností vdechnout svým obrazům hloubku a navodit tu správnou atmosféru.
V časech normalizace byla přípustná zejména jeho poloha oficiální, tedy ta určená dětem, ve které se stal fenoménem, ačkoli kořeny jeho práce rozhodně normalizační nebyly.
Kdo si hraje, tvoří
„Pilař v šedesátých letech nastoupil dráhu umělce experimentujícího s formami, materiály, objekty, hledajícího nová intermediální spojení. Vyústěním tohoto krátkého období však nebyl další rozvoj experimentálních technik, ale krok směrem k ilustracím a animacím pro dětského diváka,“ popisuje cestu k tvorbě pro děti Blažíček. V roce 1965 tak spatřila světlo světa postava Večerníčka, o rok později se zhmotnil vousatý loupežník Rumcajs. Obě kreslené figurky si rychle získaly oblibu nejen mezi dětmi. Navíc v této době spoluzaložil časopis pro nejmladší čtenáře Sluníčko a pravidelně přispíval i do Mateřídoušky. Stal se uznávaným ilustrátorem. „Už v polovině šedesátých let tak byl tvůrcem dvojího výrazu: experimentátorem s novými uměleckými postupy a stále úspěšnějším výtvarníkem pro děti,“ shrnuje Blažíček.
Svou tvorbou pro děti patří k tomu, co lze označit za oficiální umění, ovšem to, co tvořil v soukromí, bylo naprosto odlišné od líbivých pestrobarevných kreseb. „Přestože Pilař proslul zejména jako autor animovaných postaviček pro děti, jeho archiv obsahuje jen naprosté minimum záznamů tohoto typu. Naprostou většinu naopak tvoří deriváty, kopie, pracovní či alternativní verze videoartových děl, které vytvářel od roku 1985,“ vysvětluje Blažíček s tím, že Pilař v osmdesátých letech dokázal z pozice etablovaného ilustrátora zařídit leccos od techniky po prostory pro experimentální tvorbu nejen svou, ale i dalších autorů.
Stal se tak zakladatelem videoartu, uměleckého směru propojujícího film a výtvarné umění. „Díky své popularitě v osmdesátých letech dokázal vstupovat jako institucionální aktér do různých vyjednávacích pozic a mezi těmito polohami se volně pohybovat,“ popisuje autor eseje o Radku Pilařovi.
Rumcajs mu pomohl, ale chtěl víc. Retrospektivní výstava představuje dílo Radka Pilaře |
V roce 1984 měl Pilař možnost vycestovat pracovně do Švédska, kde začal tvořit experimentální filmy a pořídil si i vlastní kameru. Objevil video a pustil se do pokusů s jeho možnostmi. Do nového formátu převáděl nejprve své staré filmové studie z klasického filmu, které natáčel promítané nejprve na zeď, postupně ale i na jiné povrchy či své vlastní malby. Časem videa přibarvoval a dodával různé videoefekty, které také začal doplňovat grafikami, ilustracemi a postupně i hranými motivy. Blažíček jeho postupy označuje za „malbu s kamerou“, Pilař sám o své tvorbě mluvil jako o „integra artu“ nebo „absolutní malbě“, ve které spatřoval mnohem vyšší hodnotu než ve své tvorbě oficiální.
„Ve vlastním experimentování je Pilař nezávislým tvůrcem, je inspirován světovým uměním, jeho díla vznikají s vlastním financováním či za produkční pomoci přátel. Tyto filmy však nebyly ve své době prezentovány veřejně, promítaly se pouze úzkému okruhu známých v domácím ateliéru,“ upozorňuje Blažíček na umělcovu dvojí tvář, kdy tvořil pro dětský film a vydělané peníze vkládal do soukromé tvorby, kterou širší veřejnost neměla možnost vidět.
To se změnilo v roce 1985, kdy Pilař nastoupil do nového videooddělení Supraphonu. Pod jeho taktovkou měly s využitím studiové techniky vznikat experimentální videoklipy doprovázející tituly vážné hudby.
„Využil prakticky vše, co už dříve v animovaných filmech vyzkoušel: pixilace, zoomorfní kompozice z přírodních materiálů, animované procesy malby a oživlé asambláže,“ jmenuje Blažíček. Stal se průkopníkem unikátního uměleckého směru, v našich končinách jinak nevídaného: videoartu, který do filmových záběrů zapracovával klasické výtvarné prvky. V průběhu osmdesátých let se tak z renomovaného výtvarníka dětských motivů a animátora stal díky spolupráci se Supraphonem i uznávaný propagátor videa.
Z pozice pedagoga na několika vysokých uměleckých školách (třeba na FAMU) inicioval založení Kabinetu animované tvorby. „Svými následovníky z řad videoumělců byl vnímán jako přirozená autorita, často se o něm hovoří jako o zakladateli videoartu,“ zdůrazňuje význam autora Blažíček.
Dramatické kontrasty
Součástí výstavy v Písku jsou z této roviny Pilařovy tvorby zejména jeho asambláže – plátna s vrstvami nejrůznějších materiálů, které se překrývají a prostupují.
„Proces později u Pilaře vyústil v jím objevenou techniku destrukční animace, procesu, v jehož průběhu dochází k postupnému rozpadu objektů před kamerou,“ popisuje Blažíček. Objekty v záběru jsou během natáčení nevratně zničené či změněné, ať už politím, přemalováním, trháním, nebo dokonce pálením či tavením. I to je možné zhlédnout v Malé galerii, stejně jako ve značném kontrastu notoricky známý večerníček o Rumcajsovi.
Návštěvníkovi jsou tak naservírované obě umělecké roviny Radka Pilaře v přímé opozici. Autorovi, který zemřel už v roce 1993, se podařilo neuvěřitelné: stal se ikonou tvorby přístupné široké veřejnosti od nejútlejších let, ale i pojmem v úzce specifickém uměleckém směru, který zůstal pro běžného diváka zcela neznámou tváří líbivého ilustrátora Radka Pilaře.
