Pohleď, vždyť žiji…
Z čeho? Ani dětství, ani budoucna / mi neubývá, jako by přesvědčoval sám sebe v závěru Deváté Duinské elegie tehdy již světoznámý gigant literární avant-garde Rainer Maria Rilke. A po vytušeném nadechnutí dodal: Přemíra bytí / tryská mi ze srdce.
O souvislostech výročí pražského německojazyčného básníka |
Duinských elegií napsal Rainer Maria Rilke deset v průběhu deseti let na zámku Duino, na skalním útesu na dohled od Terstu. Poprvé tam přijel roku 1912 jako host kněžny Marie von Thurn und Taxis-Hohenlohe. Pozvání od ní Rilke dostal na setkání v Paříži, kde se viděli poprvé. Byl pak jejím Serafico, jak ho něžně oslovovala a zvěčnila v literárních vzpomínkách. Navštěvoval ji i na jejím zámku Loučeň. Po vypuknutí velké války dokonce kněžna zařídila svým vlivem ve Vídni, aby tento přecitlivělý světoobčan narukoval kvůli chatrnému zdraví do vojenské spisovny a nemusel riskovat život v zákopech.
