Svět umění, to jsou peníze, sláva a prvotřídní důležitost… Ano, dnes se vydáme hezkých pár desítek let proti proudu času. V roce 1952 vyšel román Ta, která nebyla a pouhých osmačtyřicet hodin poté byla zakoupena práva na jeho zfilmování. O tři roky později tak šel do kin snímek Ďábelské ženy se Simone Signoretovou a Vérou Clouzotovou. Brazilská manželka režiséra Henriho-Georgese Clouzota hraje ženu mající výrazné potíže se srdcem, jimž nakonec podlehne. Samotná Véra Clouzotová zemřela na infarkt o pět let později, v pouhých šestačtyřiceti letech.
Film má nejen jiný název než román autorského tandemu Boileau–Narcejac, ale rovněž odlišné kulisy – odehrává se v internátní škole – a jiné vyústění milostného trojúhelníku. Navíc se zde nejedná o životní pojistku jako v románu, nýbrž o dědictví. Což bylo pro Clouzota typické. Byl to adaptátor knižních předloh, ovšem věrný jim nebýval, naopak je cupoval, jak se mu zlíbilo.
Šlo o to, jak posunout krimižánr, jenž kdysi započal u výrazných postav detektivů a později se ohnisko zájmu přesunulo na zločince. Boileau–Narcejac však chtěli přejít k pohledu oběti.
Z dnešního pohledu se zdá jeho nejvýraznějším počinem asi Mzda strachu (1953) s Yvesem Montandem. Ta se dokonce dočkala amerického remaku, v roce 1977 si v něm hlavní roli zahrál Roy Scheider – to je ten druhý polda vedle Gena Hackmana ve Francouzské spojce nebo šéf policie, co zlikviduje žraloka v Čelistech.
Víte, jaké máte štěstí?
O tom, jaký byl Clouzot náfuka, máme svědectví v Literárním dobrodružství českého spisovatele v cizině Egona Hostovského. Francouzský režisér se totiž po Ďábelských ženách rozhodl, že zfilmuje Hostovského román Půlnoční pacient, a tak vznikl snímek Špioni (1957). Egon Hostovský, pracující před válkou v diplomatických službách, mimo jiné i v Oslu, srovnává Clouzota dokonce s Masarykem, Benešem a norským králem, ale to pořád nestačí: všichni byli vedle francouzského naboba nepoměrně vlídnější.
KNIHA TÝDNETa, která nebyla Pierre Boileau, Thomas Narcejac  Pierre Boileau – Thomas Narcejac: Ta, která nebyla
|
S tímto režisérem se náš malý český spisovatel setkal jen krátce v Paříži během cesty do Evropy, kterou si mohl dopřát pouze díky penězům za práva na zfilmování Půlnočního pacienta: „Až uvidíte můj film, tak v něm ovšem svůj román nepoznáte. Já netvořím pro pár tisíc lidiček, nýbrž pro statisíce diváků na celém světě (…) Víte, já miluji Franze Kafku a už dávno jsem něco z něho chtěl nafilmovat. Ale Kafku nelze filmovat přímo. Tomu ovšem nerozumíte. Já si tedy vybral vašeho Půlnočního pacienta, jenž je román aktuální, málem realistický a celkem srozumitelný, abych skrze něj nafilmoval nesrozumitelného Kafku. Vím, že mi nemůžete hned teď rozumět, ale bohužel nemám moc času na obšírný výklad (…) Jinak vám musím říci, že máte štěstí: víte, co to znamená, když se rozhodnu nafilmovat nějakou knihu? To znamená, mon vieux, že se jen ve Francii prodá té knihy minimálně 100 000 výtisků. Vy jste ovšem cizinec, takže… no, s prodejem 50 000 výtisků si můžete být jist.“
Nutno dodat, že Egon Hostovský nebyl zklamán pouze režisérem, nýbrž následně i samotným filmem. A tak ho o to víc pobavilo, co se dočetl ve France-Soir: „Námět k filmu dala Clouzotovi kritika, kterou četl náhodou v časopisu Time o knize jakéhosi jihoslovanského autora Eugena Kostofského s názvem Půlnoční pacient.“ Nicméně i tak dodejme, že žádný takový průnik do horních pater světové kinematografie se od té doby mnoha českým spisovatelům nepovedl.
Ďábelské ženy nejsou jediným velkým zásahem dvojice Boileau–Narcejac do světa filmu. Podle románu Mezi mrtvými (1954) natočil Alfred Hitchcock o čtyři roky později slavné Vertigo s Kim Novakovou. Pozoruhodný je ostatně i příběh toho, jak se autorské duo dalo dohromady. Seznámili se totiž již jako tvůrci cenami ověnčených krimirománů.
Snění musí mít meze
Pierre Boileau (1906–1989) vydal své detektivky už před válkou, kdy se taky živil psaním filmových scénářů. Když se vrátil po roce 1945 ze zajetí, začal pracovat v sociální péči, v oddělení pomáhajícím kriminálníkům, a tak měl přístup do policejních archivů a kartoték. Čekal, že tam načerpá leccos pro další tvorbu, ale byl zklamán poznáním, že „skutečnosti chybí fantazie“.
O dva roky mladší Pierre Ayraud (1908–1998), píšící pod pseudonymem Thomas Narcejac, se měl stát v rodinné linii námořníkem, ovšem kamarádova vzduchovka ho v osmi letech připravila o oko. Vedle krimipříběhů napsal rovněž eseje Estetika kriminálního románu a Případ Simenon. V první jmenované mimo jiné píše: „Kriminální román je vyprávění, které nás nutká snít v mezích přesně vytčených rozumem.“ Později ho s Boileauem svedla dohromady snaha vypořádat se se stejným problémem – přičemž o totéž se de facto pokoušel i zmíněný Georges Simenon v románech bez komisaře Maigreta.
Na smůlu je spoleh, ta vás neopustí. Hrdina humoristického románu se zaplétá do životní beznaděje |
Šlo o to, jak posunout krimižánr, jenž kdysi započal u výrazných postav detektivů a později se ohnisko zájmu přesunulo na zločince. Boileau–Narcejac však chtěli přejít k pohledu oběti: „Píšeme příběhy, které nás oba upoutají, které dávají možnost rozvíjet jak dobrodružství, tak i psychologii osob. Pokaždé nám to nevyjde, proto nepíšeme víc než jeden román ročně. Čtenář se v průběhu četby nemusí zamýšlet, jak najít viníka. Jeho totožnost je naznačována postupně, v malých dávkách. Viník není v podstatě důležitý… Neexistují žádní skutečně inteligentní zločinci ani výjimeční policisté. A proto se tradiční policisté v našich románech nevyskytují – nezajímají nás tolik.“
Když dnes čteme Tu, která nebyla, je nápadný fakt, že – opět obdobně jako Maigretovy případy – je oproti současným detektivkám tak útlá. A to už vůbec nemluvíme o krimipříbězích Friedricha Dürrenmatta. Švýcarský tvůrce řešil krizi detektivního žánru v témže období. Ve stejném roce, kdy debutoval tandem Boileau–Narcejac, publikoval Friedrich Dürrenmatt knižně Soudce a jeho kata.
A o šest let později vydává Slib, jenž má dokonce podtitul Rekviem na kriminální román a v němž ještě jednou odvyprávěl příběh, který předtím napsal jako scénář k filmu Stalo se za bílého dne Ladislaa Vajdy: „Znovu jsem se chopil námětu a domýšlel jej dále, z druhé stránky, než byla ta pedagogická. Z docela určitého případu se stal případ detektiva, vznikla kritika jedné z nejtypičtějších postav devatenáctého století, a tak jsem z nouze vystřelil nad cíl, jejž si musel stanovit film jakožto kolektivní práce.“ Jako by tu Dürrenmatt mezi řečí podotýkal: román a film musí být odlišné.
Minulost nás dožene. V románu islandské autorky jsou ženy hrdinkami a muži násilníky |
Francouzský tandem, který později sepsal též dějiny detektivky Kriminální román (1964), však řešil ještě další problém, a to tvůrčí, praktický. Jak spojit schopnost tvořit zápletky a zároveň um mistrných popisů a charakteristik postav tak, aby byly skutečně životné? Nakonec se tento problém vyřešil právě tím, že vznikla dvojice Boileau–Narcejac: „Naše práce je týmová. Nikdo se nepodivuje tomu, že ve filmu je kromě režiséra i scenárista. Boileau je scenáristou – vytváří strukturu díla, dávkuje napětí. Narcejac je režisérem, píše, oživuje osoby.“
Milostný příběh životní pojistky
Čtenář má samozřejmě na paměti, že nakladatelství Maraton nyní Tu, která nebyla přineslo v čerstvém překladu Dany Melanové, což může mít značný podíl na tom, že román vyznívá tak moderně, skvěle. Kapitoly jsou strohé, ale přitom plné napětí. Nakonec člověku v paměti ovšem nezůstane ani tak děj nebo postavy, nýbrž spíš popis noční cesty autem či chmurné zachycení osiřelého obydlí obchodníka Ravinela a jeho manželky s ironickým názvem Radostný domov. Zkrátka hlavou vám při čtení – a vlastně i po něm – běží sekvence filmu, jaksi pochopitelně černobílého, i když se rozhodně nejedná o Ďábelské ženy. Je to jiný snímek, aniž bychom teď chtěli Clouzotův výtvor lacině shazovat, s odlišnou atmosférou.
Na konto postav, kde prim vedle manželské dvojice hraje ještě Ravinelova milenka, lékařka, je nutno dodat, že nikdo z nich není sympatický tak, že by se s kýmkoli mohl čtenář ztotožnit či mu fandit. Všechno je tu nepříjemně okoralé a mělké. Při prvním problému s poruchou auta vidíme, jak se spiklenecká koalice mezi Ravinelem a jeho milenkou štěpí. Později dále nahlédneme, že jeho manželství bylo podobně náhodným podnikem, jenž měl jen zalátat obří díry v osamělém životě.
Ravinel se jako cesťák pohybuje neustále po barech, bistrech a restauracích a často s někým náhodně hovoří, včetně bývalých spolužáků – přičemž si ani nepamatuje, zda maturovali společně –, avšak žádné skutečné kamarády nemá. Jak se zpívá v jedné staré české písni: „Mám spoustu známejch, mám málo přátel…“ Průhled do mládí právě skrze zmíněné setkání se spolužáky rovněž odkrývá, že ani rodina nebyla pro dospívajícího Ravinela žádným útulným přístavem. Jako obchodní cestující – a zvlášť poté, co se nechá pohnout k činu – je tak de facto neustále na útěku především sám před sebou.
Nekrade, s uloupeným jen kšeftuje. Sto let staré romány jsou mimořádně aktuální i dnes |
Již bylo řečeno, že příběh stojí nejen na milostném trojúhelníku, ale též na životní pojistce, z jejíhož plnění by se zbývající dva stali boháči. Ostatně proto taky zosnují odstranění třetího vrcholu tohoto milostného trojúhelníku. Název Clouzotova filmu může v současné době znít progresivně, tak, že ukazuje silné ženy, které se s mužskou krutostí vypořádají po svém, asi jako hlavní hrdinky filmu Thelma a Louise (1991). Francouzský režisér sice zůstal u závěrečného překvapivého efektu, ovšem trojúhelníkem pootočil. Takže Ďábelské ženy se dnes při porovnání s předlohou zdají konvenční: román s názvem Ta, která nebyla, napsaný hned dvěma muži, je paradoxně feminističtějším počinem.
Pošťák to rád horké
Tím ale naše procházka po chodníku slavných jmen ještě nekončí. Protože se musíme dostat k dalšímu slavnému filmu, totiž k Pojistce smrti (1944), již natočil v Haliči narozený filmový chameleon Billy Wilder – který si o patnáct let později zajistil nesmrtelnost díky snímku Někdo to rád horké. Pojistka smrti má totiž ve svém středu rovněž milostný trojúhelník a životní pojistku a o detektiva tu vůbec nejde.
Film Billyho Wildera, k němuž nenapsal scénář nikdo menší než Raymond Chandler, vznikl podle románu Jamese M. Caina z roku 1936. A Pojistka smrti je taktéž jednou z kriminálních klasik, jimž vzdal hold Woody Allen v Tajemné vraždě na Manhattanu (1993). Přitom se však nejedná o nejslavnější počin Jamese M. Caina. Tím je román Pošťák vždycky zvoní dvakrát (1934), v němž se opět setkáváme s milostným trojúhelníkem, z něhož musí být jeden odstraněn. Tento román zfilmoval nejprve v roce 1943 Luchino Visconti a o tři roky později Tay Garnett.
O tom, zda Boileau–Narcejac přišli v Té, která nebyla s něčím zcela novým, neotřelým, se tak dá minimálně dlouze debatovat. Nicméně od krimižánru očekáváme spíše vynalézavost a důmyslnost, jež zajišťují napětí, a těch se nám v tomto románu dostává bohatě. Navíc je třeba zdůraznit – a není to pouhá fráze –, že Ta, která nebyla je na krimipříběh nevšedně dobře, působivě napsaná, s rozhodnou úsečností.
To je totiž aspekt leckoho od čtení detektivek odrazující, a proto dává přednost sledování filmových či seriálových zpracování: nemá cenu se namáhat s jejich čtením, neboť literárně nebývají valné. To, co předvádějí Boileau–Narcejac v Té, která nebyla, by ovšem rozhodně jen tak někdo nesvedl. Na to by musel být opravdu nadaným literátem a mít krimižánr v malíku.
