Karel Husárek se narodil 31. ledna 1893 v Čehovicích u Prostějova. Poté co na prostějovském gymnáziu získal maturitu, odešel do Brna, kde začal studovat stavební obor na tamějším Vysokém učení technickém. Po vypuknutí první světové války však musel coby jednoroční dobrovolník narukovat k c. a k. sapérskému praporu č. 1 v Krakově a létě 1915 byl ve funkci velitele zákopnické čety vyslán na východní frontu. Zde byl v červnu 1916 u Sopanova zajat a odeslán do ruského zajetí.
Do čs. legií se přihlásil již v srpnu v Kerensku, zařazen byl však až o rok později 25. srpna 1917. Nejprve byl veden u 5. čs. střeleckého pluku, později se během září 1917 stal v hodnosti poručíka velitelem ženijní čety 2. samostatné technické roty. Během bojů s bolševiky se aktivně účastnil vojenských operací a velel různým improvizovaným útvarům tzv. Východní skupiny legionářských vojsk, operující na východ od Omsku směrem k Bajkalu. Zároveň sloužil jako technický poradce velitele východní fronty. Po spojení s Vladivostockou skupinou působil na krátkou dobu jako diplomatický zástupce legií v Japonsku. Po svém návratu byl v srpnu 1918 povýšen na majora a na konci září 1918 byl povolán do funkce prozatímního náčelníka štábu 2. čs. střelecké divize. Od ledna 1919 působil jako důstojník ruské sibiřské armády. Do vlasti se vrátil v únoru 1920.
Dělostřelecký srub tvrze Hanička, která byla vystavěna v rámci budování čs. opevnění.
Po svém návratu se rozhodl zůstat v armádě. Již v říjnu 1920 se stal velitelem ženijního pluku 4 v Bratislavě, později v říjnu 1923 přešel do Prahy, kde působil nejprve jako důstojník 20. (ženijního) oddělení Ministerstva národní obrany, poté až do roku 1924 jako velitel ženijního pluku 5. Následně v letech 1924–1926 vystudoval Vysokou školu válečnou v Paříži. Po svém návratu a povýšení na podplukovníka se stal nejprve podnáčelníkem a poté i náčelníkem Zemského vojenského velitelství v Bratislavě. Po absolvování kurzu pro vyšší velitele v roce 1931 působil v dalších velících funkcích, zároveň se na krátkou dobu v roce 1932 sám stal profesorem kurzu pro vyšší velitele. V únoru 1933 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.
V prosinci 1933 pak přešel na Hlavní štáb, kde nejprve působil jako první zástupce náčelníka a poté od roku 1935 jako podnáčelník Hlavního štábu čs. branné moci. Z titulu své funkce se mj. zabýval výstavbou československého opevnění a od března 1935 stál v čele Ředitelství opevňovacích prací. Stal se tak jednou z nejdůležitějších osobností při budování příhraničních pevností, o čemž svědčí i fakt, že jím vypracovaný komplexní plán opevnění státních hranic z listopadu 1937 dodnes nese jeho jméno a je známý jako tzv. Husárkův program.
V červenci 1936 byl pak povýšen do hodnosti divizního generála. Za branné povinnosti státu v září 1938 zůstal na Hlavním štábu v generálské záloze, po Mnichovské dohodě působil jako československý vojenský expert při mezinárodní komisi určující nový průběh československo-německé hranice. Od října do prosince 1938 zastával pozici ministra veřejných prací. Z armády odešel v lednu 1939 a nastoupil do Škodových závodů v Plzni jako zbrojní expert.
Během nacistické okupace působil nejprve jako ředitel dubnické zbrojovky na Slovensku, kde se aktivně snažil zdržovat zbrojní výrobu pro Německo, následně po roce 1941 působil v Praze na ústředí firmy Škodových závodů, kde pracoval ve výzkumu. V květnu 1945 se organizačně podílel na Pražském povstání.
Po osvobození byl kvůli obvinění z činnosti ve zbrojním průmyslu pro okupanty zatčen a skandalizován, v prosinci 1948 jej však mimořádný lidový soud zcela zprostil viny. Na přímý zásah nového komunistického ministra národní obrany Alexeje Čepičky byl však v říjnu 1950 degradován a byl mu snížen důchod. Karel Husárek následně až do šedesátých let pracoval jako překladatel ve Státním technickém nakladatelství. Zemřel 26. července 1972 v Praze.
Seriál Kalendář hrdinů vzniká ve spolupráci s VHÚ Praha
