V řeckých mýtech potrestali bohové Promethea za pomoc lidem tím, že ho přikovali ke kavkazské skále a každý den k němu posílali orla, aby mu vyrval z těla kus jater. Prometheovi přes noc ztracená tkáň opět dorostla, a dravec ho proto mohl týrat dlouhé roky. Osvobození se dočkal, až když orla zabil bájný rek Herakles. Podobně potrestali antičtí bohové i obra Titya, který byl po smrti přikován v podsvětí a neustále dorůstající játra mu vyklovávala dvojice supů.
Nevíme, nakolik byla starým Řekům známa regenerační schopnost jater. Moderní věda se o ní dozvěděla až počátkem 30. let minulého století, když vědci odstranili laboratorním potkanům dvě třetiny jater, a po třech dnech zjistili, že orgán dorostl do původní velikosti.
Úžasná schopnost obnovy jater je však výjimkou potvrzující železné pravidlo, podle kterého savcům včetně člověka tkáně a orgány nedorůstají. V přírodě najdeme tvory, kteří jsou v regeneraci skutečnými mistry. Vědci u nich hledají inspiraci pro léčbu následků těžkých poranění, degenerativních onemocnění a dalších vážných zdravotních komplikací.
Živočichové hledají kompromis mezi rychlým uzavřením rány pro její zhojení a regenerací tkání. Čolci zjevně oželeli rychlé hojení a vytěžili z toho vysokou schopnost regenerace. Evoluce savců nabrala opačný směr.
