Kdo není dnes aktivista, jako by ani nebyl. Svět se proměňuje v prostor nekonečného protestu, kterému většina lidí sotva rozumí. Zpoza obrazovky se zdá, že svět se naprosto zbláznil, že zešílel, definitivně vybočil ze všech rozumných mantinelů. A přitom je možné, že zase jen jako v Shakespearově Hamletovi „doba vymknutá z kloubů šílí“, jde jen o to, abychom pochopili, čím je šílená a čím a jak se vymyká. Jinak řečeno: abychom se alespoň na chvíli nechali vymknout z kloubů!
„Zmíněná hnutí chápou sebe sama jako antikapitalistická, ale nevedou svůj boj coby povstání dělnic a dělníků proti námezdní práci, nýbrž jako vzpouru živých proti ničení života,“ píše Eva von Redecker, aby naznačila, že známé Marxovy rozbory kapitalistické výroby jsou stále kdesi v pozadí, pomíjejí však základnější půdu, z níž současný protest vyrůstá. Je to „revoluce ve prospěch života a za jiný život“, formuluje celou změnu myslitelka, podle níž jde o proměnu, o niž se má snažit především kritická filozofie, totiž pomoci v „pokusu doby porozumět sobě samé prostřednictvím svých bojů a tužeb“.
Demokracie je demokracií vlastníků
Kapitalismus se podle autorky podobá „továrně na výrobu mrtvol“, jakou vytváří fašistický režim, který dovádí k dokonalosti základní kapitalistické tendence, a je tedy jeho vnitřním telos, entelechií, která se rozvíjí pomalu, ale nakonec se vždy prosadí. Hlavním pohonem je tendence vlastnit. Právo na soukromé vlastnictví je přitom základní jistotou liberální demokracie, kterou jsme v Česku obnovili před pětatřiceti lety.
Vypadá to přirozeně, že někdo něco zabere a má, později rozšíří obchodem a dál množí. Existuje však i jiná linie dějinného myšlení, která ve vlastnictví vidí základní problém, s nímž se dějiny lidí potýkají jako se zátěží, která táhne celý druh ke dnu. Kdo první obehnal kus země plotem a řekl „toto je moje“, byl Arcizločincem, který se provinil proti Bohu i proti lidstvu, jak se snažili například ve své knize Úsvit všeho. Nová historie lidstva doložit antropolog David Graeber a archeolog David Wengrow.
Filozofie hub, nebo filozofie na houby? Humanitní vzdělanci by lokaje přírodním vědám dělat neměli |
Eva von Redecker tento motiv rozvíjí ve více rovinách. Všechny obsahují předpoklad „živoucího organismu“, k němuž bychom se měli vracet a od něhož nás kapitalistický modus existence odvrací. „V jistém smyslu jsme rozmetali meze přírody, a právě to činí změnu tak hrozivou a neprůhlednou,“ uvažuje myslitelka. „Vylomili jsme čas přírody, její sebeorganizaci spočívající v opakujících se kolobězích.“
Je ale možné přírodě vracet její čas, nebo si ho jednou vezme zpátky sama? To se přece ptáme v souvislosti s globální klimatickou změnou, a většinou si odpovídáme, že přírodu nelze řídit. To nepopírá ani Eva von Redecker, říká jen, že převládající planetární způsob existence je životu nebezpečný, a to i kvůli tomu, že přírodní zdroje bere jako externalitu, odpad, který účetní odmítají započítávat do kapitalistické bilance. Žijeme tak s obrovským dluhem, který stovky let nevidíme, a když nás na přelomu tisíciletí s novou silou praštil do očí, začali jsme bránit zaběhaný způsob života jako organismus svého druhu. Redecker v tom ale vidí stroj smrti. Opět se ke slovu hlásí fašistické centrum takového univerza: „Fašistická politika má hotovo teprve tehdy, když už opravdu nikdo nežije. Neboť jen mrtvé lze beze zbytku vlastnit.“
Tím jsme se dostali k jádru celé knihy. Ke způsobům přivlastňování, které nejen přírodní předměty, ale prakticky všechno, včetně lidí, vytrhávají ze sítě vzájemných souvislostí a dělají z nás ohraničené fragmenty, tedy umrtvené věci. „Panství nad věcí“ je pak hlavním postupem kapitalistického stroje, který v sobě nese i zbytky panství nad lidmi. „Panství nad věcí nás učí, abychom se starali jedině o své vlastnictví jako o vlastní svět bez jakéhokoliv smyslu pro živoucí souvislost celku.“ Nakonec jen vlastníci mohou sami sobě vládnout, demokracie je demokracií vlastníků (režisér a autor filmu Vlastníci Jiří Havelka to vystihl přesně). „U těch se mocní mohou spolehnout, že nebudou příliš rebelovat proti pevně zavedenému řádu vlastnictví,“ vysvětluje filozofka.
Fantomová držba
Umrtvování světa a lidí dnes už podle Evy von Redecker neprobíhá přímočaře, nemusí přímo útočit na lidské životy jako v dobách fašistických diktatur. Stačí, když pracuje s vlastnictvím zdrojů a roztáčí zisky z jejich zvěcnění jako ruletu. Obraz, kterým fungování dnešního systému kasinového kapitalismu Redecker popisuje, má jistou divadelní působivost: „My, v podstatě svobodní lidé, jsme polapeni věcnou nutností, závislí na námezdní práci, rozškatulkovaní podle identit a v soustavném stresu… A v centru tohoto kola, kam řada středověkých výkladů umisťovala Boha, stojí jen kapitál. Na nehybném místě, sám v neustálém pohybu, jako kuličkové ložisko.“ Podobných sugestivních obrazů obsahuje kniha celou řadu, zvláště když autorka popisuje destruktivní podstatu kapitalismu v jednotlivých vrstvách společnosti: ve vztahu k ženám, odlišným sexuálním identitám, jinak barevným lidem a cizincům, k námezdní práci.
Plácám, tedy jsem. Neznalost a nevědění jako ctnost mediálního filozofa |
Přijmeme-li tezi, že kapitalismus uměle zkracuje životnost svých předmětů -věcí, aby mohl více zhodnocovat, je obraz kapitalistické produkce jako „snu“ a „velkého podvodu“ přesvědčivý: „Kapitalismus nám sliboval život v hollywoodském houpacím křesle. Místo toho sedíme na vysokorychlostní horské dráze, jejíž konstrukce se rozpadá. Kapitalismus ničí životy a ničí i samotný život. Dá se vůbec tahle jízda ještě zastavit?“ Chtělo by se odpovědět – ne! Byl by to dokonale důsledný závěr všech tezí a vývodů, o nichž německá myslitelka ve své knize o revolucích pro život přemýšlí. Jenže filozofové věří ve smysl myšlení, a tak místo apokalypsy sledujeme její vcelku nadšenou, tedy dnešním jazykem aktivistickou snahu obhájit také působení protestních hnutí.
Nejenže jsou to hnutí pro život, tedy popírající zažité kapitalistické stereotypy, ale dokážou tyto souvislosti právě svým pohybem, který vychází z přetlaku z kapitalistické frustrace, odhalovat. Vedou k poznání, které pak – snad – může změnit naše postoje ke světaběhu a jeho vymykání z kloubů.
Představme si sami sebe
Takový obraz dnes sotva koho dojme, lidé jsou otupělí množstvím bolesti v médiích, navíc se opravdu bojí, že cizinci z Afriky a muslimských zemí ohrozí způsob jejich života. Vidět sám sebe na místě druhého, topícího se migranta na moři, to je to, čemu se kdysi říkalo soucit, který byl základem humanity. Přece by někdo, kdo se sám topí v moři, kolem sebe jen tak neproplachtil, apeluje na sociální empatii filozofka. Sami sebe bychom přece vytáhli?! Vytáhli, ale my sami přece nikdy nebudeme v situaci těch chudáků, i to je fantomová držba. Je v tom všem nějaká naděje?
Eva von Redecker ji pořád vidí v protestních hnutích, která plní roli jakési záchranné brzdy v odbrzděném expresu lidstva. Proč by se něco takového mělo stát? Proč bychom se kvůli pár naivním šílencům měli zastavovat a přemýšlet? „Neboť snad poprvé v lidských dějinách se hrstka (vyvolených majitelů světa) nemůže sama ochránit tím, že se prostě vykašle na ty ostatní.“ I oni už začínají pociťovat důsledky nutkavé fantomové bolesti a budou se jí muset zbavit. Možná je to další bláznivá levičácká iluze, proč ji ale na chvíli nevzít vážně a nesnažit se porozumět. Ti, kdo někdy pluli na moři ve vlnách a silnějším větru, jistě pochopí, o čem je řeč.
