Nejznámější kubánský příběh napsal Američan, mluvíme o Ernestu Hemingwayovi a jeho novele Stařec a moře (1952). O tom, jakého věhlasu se tento novodobý mýtus dočkal, jak zlidověl, svědčí i populární český film Láska jako trám. V něm Bohuš Záhorský Janu Pivcovi převypravuje právě příběh nebohého rybáře Santiaga, jenž po dlouhém loveckém půstu narazí na velkou rybu, z níž se mu ale po boji povede přivézt do přístavu jen ohlodanou kostru. Načež přichází lapidární komentář: „Chudák… Jsou ještě chudáci na světě, že jeden ani neví…“
KNIHA TÝDNEPohled na svítání v tropech Guillermo Cabrera Infante V překladu Anežky Charvátové vydalo nakladatelství Fra, Praha 2025. 148 stran. |
V závěru Pohledu na svítání v tropech (1974) Guillerma Cabrery Infanteho čteme pro změnu o americkém rybáři, jenž do přístavu rovněž rybu nepřiveze, zato kubánského uprchlíka ano: „Prožívám závěr děsivého románu. Někdo musí přežít, aby to mohl vyprávět. A já si vzal do hlavy, že ten někdo jsem já. Ta myšlenka mě provázela po všechny zbývající dny, které jsem musel strávit na moři, dokud mě nezachránil jeden americký rybář. Jak to udělal? To nedokážu vysvětlit. Byl jsem v bezvědomí, vybavuju si jenom jedinou věc, že jsem rybáře prosil, aby mě hlavně neodvezl zpátky na ostrov…“
Proti revoluci nic
S Kubou se může český čtenář cítit podivně propleten, a to především v důsledku komunistické minulosti. Naše nedávná historie je taktéž plná emigrací či pokusů o ně, které nekončily tragicky na vodě, nýbrž v drátech železné opony. Pamatujeme si dále, jak byla za normalizace pro západní turisty Praha nádherně oprýskaným skanzenem. Se stejným doporučením – „jeď se na Kubu podívat, ještě než se to tam otočí“ – se dnes na „ostrov svobody“ vydávají bývalí čeští pionýři, kteří po sobě kdysi metali kubánské pomeranče, vyfasované ve školní jídelně.
Takže co se týče Kuby, nyní můžeme říkat, že víme, o co tam jde, ale zároveň být v klidu, neboť u nás už to dávno pominulo. I když, pominulo… Kdo by v roce 1989 čekal, že v roce 2025 se budou u prezidentů či premiérů řešit komunistické či estébácké škraloupy.
Kubánský prozaik Guillermo Cabrera Infante (1929–2005) je ostatně ukázkou obrácení, které známe z českého prostředí též velmi dobře. Od přívržence castrovské revoluce v roce 1959 se stal v šedesátých letech exulantem, jenž moudře a vtipně pronášel, že řada západních intelektuálů trpí nevyléčitelnou „castroenteritidou“, znemožňující samostatné myšlení. To je mimo jiné další pozoruhodný moment: zda máme mít pochopení pro onu levicovou nemoc mnohých latinskoamerických literátů, jako byli Julio Cortázar či Gabriel García Márquez – protože komunistické režimy byly jedna velká hrůza, ovšem ty pravicové, za všechny ten Pinochetův v Chile, taky nebyly automaticky synonymem humanistického ráje.
Rodina Guillerma Cabrery Infanteho nejprve podporovala předchozí Batistův režim, ač oba manželé byli komunisté, dokonce nějaký čas věznění, neboť, jak to tak chodí, ze zvoleného politika, zvlášť když nosil uniformu, se stával diktátor ohýbající si zákony podle sebe. Jejich syn, student žurnalistiky a začínající filmový kritik, stál rovněž na straně komunistického převratu. Paradoxně však oba romány – Tři truchliví tygři (1967) a Přelétavá nymfa (2008) –, které máme dosud přeloženy, se vracejí právě do doby Batistova režimu. Můžeme tenhle fakt vnímat jako relativizaci, jako jakési zpětné uznání, že to nakonec nebylo tak hrozné, že to bylo rozhodně lepší než to, co mladý Cabrera Infante pomáhal nastolit?
Ostatně, poznal to poměrně rychle na vlastní kůži. Sice vedl přílohu novin s odpudivým názvem Revoluční pondělky, avšak pouze do té doby, než jeho bratr natočil krátkometrážní film, jenž údajně nebyl dostatečně revoluční a dělnický. Tvůrci za své dílo bojovali, což mělo za následek Fidelův projev, kdy s pistolí v ruce plamenně pronesl: „S revolucí můžete všechno, proti revoluci nic.“
Autoři začínající na es
Filmový svět byl pro Cabreru Infanteho odjakživa fascinující. Později v exilu napsal mimo jiné scénář slavného snímku Vanishing Point (1971). O vzrušujícím prostředí kinosálů, které spoluurčovalo dospívání kubánského chlapce, si můžeme přečíst i v Třech truchlivých tygrech: „S bratrem jsme objevili skvělý způsob, jak se dostat do kina Santa Fe, měli bychom si to dát patentovat. Už jsme to totiž nemohli dělat jako dřív, když jsme chodili do Esmeraldy bez placení, na to už jsme byli velcí: donedávna stačilo odvést pozornost uvaděče nějakými řečmi, předstíranou rvačkou nebo voláním ,zloděj, chyťte ho!’, jeden z nás mezitím rychle vběhl dovnitř a druhý pak přišel uvaděče poprosit, jestli by ho nepustil do sálu za bratrem, že pro něho má naléhavý vzkaz od maminky…“
Příloha byla zrušena, ale Cabrera Infante pořád ještě dopadl dobře. Byl vykopnut na bruselské velvyslanectví. Jeho nadřízeným byl spolubojovník bratří Castrů, jenž byl v boji raněn a následně s nimi i vězněn, později se však znelíbil, a tak byl takto odsunut. Pokud bychom chtěli zas nějakou československou paralelu: asi jako Dubček do Turecka.
Jenže už v Bruselu na ně dohlížela kubánská kontrarozvědka a po návratu byli oba diplomati zatčeni. Bývalý Fidelův druh dostal deset let, náš romanopisec byl po čase propuštěn a mohl odjet do Evropy. Ovšem ve Španělsku ho nepřijali, neb měli seznam článků, v nichž se nedobře vyjadřoval o Frankově režimu, a tak se přesunul do Londýna, čímž se potvrdilo to, co je patrné z jeho knih: byl to vášnivý anglofil. Ve Třech truchlivých tygrech například najdeme rozkošnou slovní hříčku: „Ah oscarwilderness…“
A pokud bychom chtěli další souvislost s českým prostředím, můžeme dodat, že ani Cabrera Infante a jeho kumpáni se na Kubě necítili jako pupek světa, spíš jako ti, kdo neustále koukají, co se děje tam v tom velkém světě, do něhož nikdy nemohou přináležet: „Všichni ostatní v tvojí generaci jsou jenom mizerní čtenáři Faulknera a Hemingwaye a Dos Passose a ti nejmodernější Scotta Fitzgeralda a Salingera a Styrona, abych zůstal jen u autorů začínajících na es, pak tu taky existují příšerní čtenáři Borgese a pár těch, kdo čtou, ale nechápou Sartra a Paveseho, ale stejně je čtou nebo co čtou a nechápou ani necítí Nabokova.“
To posmrtně vydaná Přelétavá nymfa je pro změnu ohlédnutím za dávným milostným vztahem: „Láska je, jako by ti dali něco, co ti předtím vzali, a přitom to tam nikdy nebylo.“ Nicméně i tady hraje hlavní roli jazyková hravost. Zatímco ve Třech truchlivých tygrech to jsou hovory, v nichž se mladí intelektuálové trumfují v čemkoli a v nichž se marnotratně plýtvá hříčkami a přesmyčkami, Přelétavá nymfa je založena na kontrastu: intelektuál vejtaha obluzuje dívku, která není vzdělaná – a možná ani být vzdělaná nechce.
Zkrátka vládce verbálních vírů, jenž neumí bez odkazu na to, co přečetl, říct ani „Dobrý den“, se zde setkává s tou, pro niž jsou podstatnější věci než jak se co nejpřesněji vyjádřit: „,Máš horkej mozek.’ ,Říká se přehřátý mozek.’ ,Snažíš se mě uvádět na pravou míru?’ ,Jenom na tu gramatickou. I když tvoje pravá míra je někde úplně jinde, na tvém pravém, ale kupodivu i levém boku.’ ,Říkáš strašně divný věci.’ ,To je láska.’ ,Jak můžeš mluvit o lásce, když mě skoro neznáš?’ ,Taková je láska. Slepá jako Bach, hluchá jako Beethoven, bezuchá jako Van Gogh.’ ,Šmarjá, to je lidí!’ ,Vysvětlím ti to. Bach byl manžel Anny Magdaleny, Beethoven se zbláznil ze svého synovce, Van Gogh ze sebe dělal blázna kvůli Gauguinovi.’ ,Panebože! Ten tvůj dav mě ušlape. Jak že se to jmenuješ?’“
Namátkou vybraná oběť
Nyní tedy česky vychází další kniha Guillerma Cabrery Infanteho, v překladu Anežky Charvátové ji vydalo nakladatelství Fra. Aby to nebylo tak jednoduché: Pohled na svítání v tropech byl přitom titul první verze románu Tři truchliví tygři a i nyní přeložený soubor z roku 1974 měl původně odlišnou podobu. Jedná se o krátké, lapidární texty portrétující novodobé dějiny Kuby.
Začíná se pochopitelně dobou, kdy byl ostrov objeven Evropany: „Vzpurní domorodci měli zpočátku celkem úspěchy, neboť v jejich prospěch hrál dobře známý členitý terén. Ale nakonec je meč a kůň přemohli.“
Autor většinou zcela pomíjí konkrétní údaje – letopočty, místa, jména. Jako by to bylo čtenáři notoricky známo, případně jako by to nebylo podstatné. Absurdní tragédie následují jedna za druhou: „Když se později krvavý incident vyšetřoval, hájili se conquistadoři tím, že byli přijati příliš přátelsky, takže ,se domnívali, že za takovou úslužností se jistě skrývá záměr všechny je povraždit’.“
Neustále zde sviští kulky, které si nakonec vždycky najdou cíl, ať byl nebožtík jakékoli hodnosti. Přičemž velitelé mívají neomezenou moc: „Generál se zeptal, kolik je hodin, a jeden pobočník rychle přiskočil a pošeptal mu: ,Kolik budete chtít, pane prezidente.’“ Nechybí ani příběh o tom, jak otec chtěl potrápit nezdárného syna, příliš holdujícího alkoholu a ženám, a požádal kapitána, aby ho na jedinou noc zavřel do věznice: „Synova smůla a zlý osud pronásledující otce, zločinně příkladného Polonia, však tomu chtěly, že kapitán si vyrazil s milenkou na večeři, jenomže zrovna té noci vybuchlo deset politických bomb a ministr vnitra nařídil, že za každou bombu má být popraven jeden zajatec: namátkou vybraný vězeň…“
Vyslýchanému do obličeje
Někdy se člověk nad Pohledem na svítání v tropech až zarazí: není si jist, zda se jedná o zrůdnou vynalézavost mučitele, nebo autorovu vypravěčskou libůstku: „Měl v práci vlastní metodu. Vždy si na výslech zatčeného sundal košili, a jak ráno postupovalo a v horku cely se začínal potit, drbal se pod paží a z potu a špíny si hnětl válečky a kuličky. Ty potom cvrnkal vyslýchanému do obličeje.“
Některý čtenář by dokonce mohl nabýt dojmu, že ona nekonkrétnost, anonymita, k níž se Cabrera Infante v těchto líčeních uchýlil, je znevažující pro oběti castrovského režimu. Ale spíše jde o snahu ukázat povšechnou povahu lidí a takovýchto údajně ušlechtilých cílů, pro něž se pomatenci následně neváhají dopouštět otřesných ohavností. A celá kniha je pak patrně především vyjádřením stesku po rodném ostrově, kam už se z anglického exilu nikdy nemohl vrátit.
Guillermo Cabrera Infante se tak ze synka revoluce nakonec přerodil ve střízlivě uvažujícího člověka a romanopisce světového věhlasu. Opět by nám to mohlo připomenout někoho z českého prostředí, patrně nejblíž bude Milan Kundera. Možná by se ještě dalo dodat, že nebyli lepší analytici a zarytější odpůrci komunistické krutovlády než bývalí komunisté. Ovšem je to též důsledek faktu, že příběh o prozření komunisty je atraktivnější: nesmíme zapomínat na ty, kdo tento režim viděli jako špatný hned od začátku a odešli do exilu včas, případně byli komunisty uvězněni, či dokonce popraveni.
A z českého prostředí rovněž víme, že bývalé komunisty a posléze disidenty hrozně dopalovalo, že se mladší generace v sedmdesátých letech dopouštěly stejné chyby jako oni v letech padesátých. Jako by na ni taky neměly právo, když přece bylo možné se poučit od předcházející generace. Mohli bychom říct: Koho to dnes zajímá? Jenže v naší vrcholné politice jsou stále v úvodu zmínění bývalí komunisté… Tito tygři totiž ještě neulovili dost a ostatním nezbývá než při pohledu na ně truchlit.
