Na první pohled se zdá, že hlavní postavou Románu pro pitomce je Johanes, ale tak to není. V prvotině Lukáše Balabána hrají prim mladé ženy, včetně těch, které si chodí na ostravském nádraží kupovat k Johanesovu stánku kávu: „Častými zákaznicemi byly lattéčkářky. Mladé ženy, většinou asi studentky, s vlasy dokonale rovnými, staženými do ohonu, oblečené velmi uměřeně, čistě a vyžehleně. Měly i podobný make-up, pravděpodobně podle nějakého módního trendu. Připadalo mu, že dodržují jakýsi dress code, svého druhu uniformu. Každá měla v ruce tašku s velkými uchy, ze které vždy tasila velkou peněženku.“
To, co k Románu pro pitomce přitáhlo pozornost, je paradoxně tím, co asi nejdřív zestárne: že jde o počin syna Jana Balabána a píše se v něm i o tomto spisovateli.
Obsluhující barista se dokonce dopouští skupinového portrétu: „I jejich životní dráhy byly zřejmě podobné. Vystudovat vysokou školu, nastoupit do nějaké kancelářské práce ve finančnictví, pojišťovnictví, účetnictví, úřednictví nebo právnictví, za pár let vyhořet, nechat se zbouchnout nějakým chlapem a přijmout úděl ženy s dětmi v domácnosti.“
Jenže Román pro pitomce zároveň tento naobědvaný mužský narativ zamítá jakožto neplatný.
Sobecké akty nevěry
Zaprvé tím, co bylo již naznačeno. Hlavní postavou zde není Johanes, ten je spíše pozorovatelem a interpretem. A zadruhé nesedí ani to, co pronáší o zástupu mladých vysokoškolaček lačných ranní kávy. Nevidí nic, a přitom to má přímo před očima. Žije totiž s Vanessou: „Znovu se v životě ocitla v situaci, která byla neudržitelná. Znovu žila s mužem, který s ní zpohodlněl, a prvotní romantické okouzlení se ze vztahu dávno vytratilo. Potřebovala vypadnout. Pryč od toho všeho. Pryč z toxického kanclu i z neútulného bytu, kde Johanes v teplákách vysedává u počítače, hraje videohry a ve chvíli, kdy usoudí, že ho Vanessa nesleduje, masturbuje u porna. Ale Vanessa sleduje. Vanessa ví všechno. A už ji nebaví pořád mu odpouštět tyto sobecké akty nevěry.“
Román pro pitomce
 . |
Vanessa se odhodlá k radikálnímu řezu. Ukončí dlouhodobý vztah i pracovní poměr, odmítne citové vydírání od osamělé matky a odjede na Island. Takže přesněji řečeno je Román pro pitomce o mladých českých ženách z pomezí Slezska a Moravy, které odcházejí z naší země. Stejné je to s Johanesovou sestrou Dolores, jež následuje svého milého do Ameriky za prací: „Kamil Katz, kudrnatý barokní anděl, vyžadoval poměrně značná kvanta kofeinu a především nikotinu k tomu, aby mohl nějak fungovat, a dával to poměrně razantně najevo. Co způsobilo, že se Dolores do tohoto zvláštního člověka zamilovala, Johanes netušil, ale co mu dávalo právo ji hodnotit?“ Není však pouhým přívěskem, sama se dokáže později v Kalifornii prosadit rovněž.
Není divu, že se Johanes podivuje. Vztah Kamila a Dolores je z těch, které kolem sebe čas od času můžeme vidět a které nápadně nezapadají do současných škatulek, ba vyvolávají otázky, proč ti lidé jsou vlastně spolu, jak se dali dohromady a díky čemu jim to tak hladce funguje. Nevyřčená odpověď zní: společenské atmosféře do našeho vztahu vůbec nic není.
To Johanes zůstává sám a v rodišti, kde v závěru románu na haldě Ema potkává Hanse, s nímž měl tu čest již během návštěvy sestry v Americe. Hans je Američan, jenž následně zahořel pro češtinu, vzápětí si ji osvojil, načež na Islandu potkal… ano, Vanessu, s níž se sblížil a která jejich vztah po čase ukončila, stejně jako ten s Johanesem. Respektive ještě rázněji, maže po sobě veškeré stopy, jako kdyby spáchala zločin, a tají, kam odjíždí. Kdybychom tedy chtěli být schematičtí, mladé ženy jsou zde výbojné a nebojácné a míří na západ, zatímco muži jsou jakýsi nepotřebný, použitý odpad, jenž se schraňuje na východě. Jak píše Vanessa Hansovi: „Česko je země, kde jsem musela neustále řešit problémy jiných lidí a vykonávat práci jiných.“
„Babička mi tuze ráda měřila prsa.“ Být mladou dívkou v Itálii podle italské spisovatelky není snadné |
Dodejme, že setkání Johanese a Hanse v závěru Románu pro pitomce důrazně sklene oblouk. Do té doby se próza Lukáše Balabána zdá být sledem epizod, které různě trčí do prostoru, takže je nutno ocenit, že si dal autor tu práci, v českých krajích opomíjenou, a nenechal závěr vyšumět doztracena. Přestože je zároveň třeba podotknout, že toto finále nevyznívá věrohodně, je zkrátka navýsost literární.
Ještě napsat pár knih…
Jistě se ale najdou tací, kdo po Románu pro pitomce sáhnou především kvůli jménu tvůrce a informaci, že se v této próze jaksi vypořádává se svým otcem a jeho literárním odkazem. Letos uplynulo již patnáct let od smrti Jana Balabána (1961–2010), jenž na přelomu tisíciletí zaujal především jako povídkář.
Hned úvodní kapitola dává možnost se zakousnout do intimního, literárně-bulvárního sousta. Máme ji číst jakožto nezakrytou kritiku druhé ženy Jana Balabána – té, která přebírala ocenění Kniha roku Magnesia Litera za posmrtně vydaný román Zeptej se táty (2010) – a její dcery z prvního manželství?
Snaha o provázání trosek dvou rozpadlých rodin totiž přináší ještě větší vnitřní drolení: „Johanesovi až o mnoho let později došlo, že tohle všechno jeho otec s Julií podstupovali možná kvůli pár minutám sexu, když děcka dala pokoj a šla spát. Ale teď mu to ještě nedocházelo.“
V Románu pro pitomce najdeme i narážky, které čtenáři mohou dopřát pocit přináležitosti do klubu zasvěcených: „,Jsme tady.’ ,Dělej si prdel z plastelíny, synáčku,’ vydechl Martin Vrána. ,Veselý Vánoce.’“ Přičemž Jsme tady (2006) je název povídkové knihy Jana Balabána a zároveň závěrečná věta románu Kudy šel anděl (2003), jehož hlavní hrdina se jmenuje Martin Vrána. Ten v Románu pro pitomce též povědomě bojuje s alkoholismem a bolestínsky pronáší: „Já to nějak ještě ustojím. Já to tady ještě nějak zvládnu. Ještě potřebuju napsat pár knih a pak to zabalím.“
Pražské povstání padlé ženy z Aše. Nový román Miřenky Čechové nabízí silné ženy a slabé muže |
Johanesův vztah k otci je rozpolcený. Je to jeho táta a „ten spisovatel“ zároveň, notorický moralista a zároveň ožralá troska, s níž jsou věčně problémy. Je živý – a potom je najednou nenávratně mrtvý. Johanesovi a Dolores se uleví, byť se cítí zvláštně, když to nahlas připouštějí. Už ale nemusí ničemu čelit a ničemu dostát.
Naopak je čas odhazovat přebytečnou rodinnou zátěž. Vedle toho ovšem víme, že předkové nám sice často v lecčem překážejí, jejich kladné působení však spočívá v tom, že si vedle nich uvědomujeme jejich chyby, a tak je u sebe potlačujeme. Jakmile však osamíme, tento korektiv mizí, a někdy se dokonce přetáčí v představování si toho, co by udělal na mém místě táta či máma.
Johanes se musí rovněž vypořádávat s otcovým veřejným obrazem: „Martin Vrána byl mrtev. Lidé prý pořádali poutě k jeho hrobu ve Zběžném. Chlastali tam a dělali blbosti. Nosili mu na hrob kameny, které po nich Johanesova babička uklízela za hřbitovní zeď.“
Johanes ho shledává jako na jednu stranu falešný, na druhou stranu má přirozenou tendenci otce a jeho odkaz chránit či bránit, což Vanessa vidí jakožto plácání se v minulosti a zbytečné ztrácení času s tím, jak to vidí druzí: „Pitomci budou mít kecy vždycky.“
V Praze to jinak nejde
Johanes – či Lukáš Balabán? – ovšem tento otcův veřejný obraz zároveň v Románu pro pitomce, jak již bylo ukázáno, notně podrývá. Martin Vrána si dále sebelítostivě stěžuje, že by raději psal sci-fi: „Tady tyhle existenční patlanice ze života lidí, co někde sedí nebo bloumají po kuchyních, píšu, protože musím, ne protože chci.“ Ale možná to má být jen depatetizující vtip namířený na ty, kdo vyznávají balabánovský kult. Připomeňme nicméně, že nejúspěšnější povídková kniha Jana Balabána Možná že odcházíme (2004) převzala název od povídky Raye Bradburyho.
Lukáš Balabán (1985) udělal dobře, že se svému otci vyhnul alespoň v tom, že s ním nesoutěžil v jeho nejsilnější disciplíně, totiž právě v povídkách. Kdo si přečte rozsáhlejší prózy Jana Balabána, uvidí, že nejsou tak vynikající jako povídky.
Zároveň se ostravský umělec v románové formě neustále zlepšoval a Zeptej se táty je jednoznačně nejsilnější – po patnácti letech tak lze konstatovat, že nešlo o přecenění vyvolané autorovou smrtí. Navíc je to též román do značné míry se zaobírající otcem a jeho minulostí, jež je náhle znejistěna. Tedy přesněji řečeno obrazem otce v očích jeho dětí.
Dětství v socialistickém pasťáku. Václav Jamek po půlstoletí vzpomíná na dětský domov |
Je tu ale ještě jedno obecnější, vyšší téma. V Zeptej se táty čteme: „Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.“ To je řeč o oné nebezpečné mase, která se nechá pokaždé snadno zmanipulovat, zde je to pronášeno v kontextu komunistického režimu. Jinde se zas vzpomíná: „Hoď jim to tam, ať máš pokoj. Tohle bylo vyznání nás všech. Různá byla jen ta hranice, kam až člověk mohl ustoupit.“ Někomu to může znít jako komentář k volbám letošním…
Z vět o normálním člověkovi je ale cítit i pýcha. Pro někoho může být ono „žít normální život“ metou – možná i pro Johanese a Dolores. Pro jiného je to málo, či dokonce odporné, chce – či cítí se – být výjimečný. Ovšem není to tak jednoduché, vše cirkuluje v uzavřeném obvodu. Když si chce takový výjimečný jedinec trochu oddychnout a na chvíli svalit svého génia, kterého věčně vláčí na hrbu, potom přece rovněž romanticky zatouží být na chvíli normálním člověkem… Nad díly Jana Balabána se totiž zároveň stále nevyřčeně vznáší slovo pospolitost.
V Zeptej se táty se vůbec pro nesmlouvavé odsudky nechodí daleko: „Že to není, jako když nějaká evropská manažerská kráva v kostýmku s kufříkem a notebookem jede na nějakou posranou konferenci, jako když rozjaření, přiožralí pitomci letí do Prahy chlastat pivo a vytloukat bordely.“ Pro humor zde není prostor a ani ten, kdo to pronáší, se nebojí, že bude směšný: „Četl jsem ty Jungy, Freudy, všechno bych to uměl vysvětlit, ale stejně je mi z toho na blití, i s panem psychologem, který se tváří, že ulehčí lidské psýše, a přitom ulehčí leda tak člověkově peněžence.“ Nicméně i toto rozhořčení je normální, je to přece lidské.
Z čeho uděláš to, co není?
Díla Jana Balabána jsou celkově nepohodlná. Neustále čtenáře atakují, je nepřímo poměřován a konfrontován. Kdyby existovala funkce státního komisaře pro potírání toho, co se dnes označuje jako guilty pleasures čili všelijaké ty naše nanicovaté libůstky, a taky všeobecné „pohodindy“, pak by býval nebyl nikdo lepším kandidátem. Obdobně (ne)spravedlivé rozhořčení najdeme tu a tam i v Románu pro pitomce: „Budeme mu posílat do Prahy naše poslední prachy, aby měl za co chlastat při projebávání studií, která stejně položil, Bobínek. Jediná Bobínkova klika je, že se mu podařilo přistát na fleku, co sype kilo měsíčně. Ono to v Praze ani jinak nejde.“
Konečně jsme se dočkali klíčového románu brazilského spisovatele Osmana Linse. A stojí za to |
Zeptej se táty a Román pro pitomce mají autobiografické obrysy, přitom se však vůbec nedají označit jako prostý záznam reality. Jde o autenticitu. Jak to říká v Zeptej se táty Emil: „Vymyslet si můžeš jen to, co víš… Jinak se to hned pozná. A vůbec, když o něčem nevíš, tak to nevymyslíš. To dá rozum. Z čeho uděláš to, co není?“ To, co k Románu pro pitomce nyní přitáhlo dočasnou pozornost, je na něm paradoxně tím, co asi nejdříve zestárne: že jde o počin syna Jana Balabána a píše se v něm i o tomto spisovateli. Zeptej se táty prokázalo, že se bez Jana Balabána obejde. Ale jak se po letech projeví závislost na osobnosti ostravského spisovatele na Románu pro pitomce?
