Ještě před pár desetiletími zněla jména jako Perun, Svantovit, Veles či Mokoš jako ozvěna z mlhou zahaleného dávnověku. Pouhá zajímavost pro archeology a pár nadšenců, která pocitově odkazovala na obrozenecké romantiky 19. století, popřípadě, a to hůř, na sovětské snahy o všeslovanskou družbu národů.
V době, kdy Němci objevovali své Nibelungy, Skandinávci Eddu, Velšané Mabinogi a Řekové hýčkali své antické mýty, Češi marně listovali starými německými kronikami a ptali se, kde jsou jejich bohové.
To vše se změnilo a mění. Bohyně a bohové se vracejí, byť nikoli v podobě model určených k uctívání, i když i tento rozměr jejich návrat okrajově má. Po vlně keltománie, která České republice kralovala v 90. letech, a po celosvětovém zájmu o vikingskou a obecně staroseverskou kulturu a mytologii přichází nyní nový trend: zájem o rané Slovany. Ten se také obrací k šerým dálavám prehistorie: nejde tu sice o Kelty věku bronzu, ale jako v případě vikingů o raný středověk.
Není to dnes ovšem žádný návrat k romantickému obrozeneckému snění o slavných dějinách „hrdého slovanského národa“, který v dějinách dokázal potrápit jak Byzantince v 6. století, tak třeba Franky ve století desátém.
