Jak jsem minule slíbil, dnes se podíváme na zajímavou ukázku sociální výstavby v rakouské metropoli dvacátých let minulého století. Je jí velkoryse navržený obytný soubor Reumann-Hof ve čtvrti Margareten na adrese Margaretengürtel 100–112.
Když se po první světové válce a rozpadu habsburské monarchie dostali ve Vídni k moci sociální demokraté v čele se starostou Jakobem Reumannem (1853–1925), vytyčili si velkorysý program výstavby, kdy mělo vzniknout více než dvacet tisíc sociálních bytů.
Secese v modré a bílé. Vídeňská Vojcsikova vila je malý, ale zapomenutý klenot |
Město sice oplývalo honosnými paláci v okolí Ringstrasse, ale byl tu také zanedbaný bytový fond s nevyhovujícími hygienickými parametry, navíc tu strádala řada válečných invalidů či vdov po padlých nebo zemřelých na španělskou chřipku. Tak vznikly dnes už legendární „hofy“ – rozlehlé domovní bloky, které obsahovaly nejen byty, ale také služby, jako jsou mateřské školy, prádelny, prostory pro kulturu, dílny apod.
Vnitřní dvory byly řešeny jako park, nechyběly lavičky, kašny nebo dětská hřiště. Tyto komplexy byly jednotně označeny červenými plastickými nápisy s názvem, datací a městským znakem, což byl erb s bílým křížem na červeném pozadí. Jména těchto areálů připomínala osobnosti domácí i zahraniční, zpravidla levicové orientace. Nejznámější z těchto staveb – a dodejme, že i architektonicky nejzajímavější – je Karl-Marx-Hof Wagnerova žáka z vídeňské akademie Karla Ehna, o němž jsem tu před časem také psal.
Architekt sociální demokrat
Téma sociální výstavby bylo blízké i rodáku z Valašských Klobouk Hubertu Gessnerovi (1871–1943), rovněž studentovi O. Wagnera a spolužákovi Jana Kotěry. Tento architekt byl mimochodem autorem prvních secesních staveb na našem území: Bratmannovy vily ve svém rodném městě a budovy Obchodní komory v Hradci Králové (1896–1900).
Nicméně důležité je, že Hubert Gessner byl již před válkou členem sociálnědemokratické strany, pro kterou navrhoval ve Vídni řadu staveb, např. dělnický dům Favoriten na Laxenburgerstrasse nebo budovu tiskárny Forwärts v ulici Rechte Wienzeile (dnes je tam Muzeum rakouské sociální demokracie). Proto se na počátku dvacátých let zapojil s velkým elánem do projektů městských domů. Byly to areály Metzleinstaler-Hof, Lassale-Hof, Reumann-Hof nebo Karl-Seitz-Hof, které vznikaly v letech 1923–1930. Co se týče stylu, najdeme na nich prvky art deca, neoklasicismu i expresionismu.
Velkoryse rudá
Nejznámější z nich je Reumann-Hof, stavěný v letech 1924–1926 a tvořící symetrickou kompozici. Impozantní je už nástup do areálu: od ulice procházíme čestným dvorem k převýšené střední části bloku s trojicí v půdorysu trojúhelníkových arkýřů, arkádami v přízemí a čtveřicí obloukových oken lodžie v horním podlaží. Čestný dvůr je parkově upraven s altány, pergolami, kašnou a pomníkem starosty Reumanna sochaře Franze Seiferta. Řadu kovových artdecových prvků tvoří lampy, mříže nebo vstupní brány.
Kam na adventní trhy: Deset tipů na vánoční trhy v Česku i zahraničí |
Když půjdeme dál, průchody v bočních křídlech se dostaneme do velkoryse řešených vnitřních dvorů s parkovou úpravou. Výrazným motivem jsou majolikové reliéfy se znaky dělnických profesí i ozdobnou plaketou s údaji o stavbě, investorovi, tedy městu Vídeň, architektovi a v neposlední řadě tehdejším nástupci Jakoba Reumanna Karlu Seitzovi, který v nastoupené cestě sociální výstavby dále pokračoval. Kromě 460 malometrážních bytů byla v komplexu také mateřská škola, centrální prádelna, tělocvična, lázně, 11 ateliérů, obchody, dílny i společenské prostory a také kavárna.
V roce 1934 byl areál obsazen armádou, během druhé světové války částečně vyhořel, poté byl obnoven. Rudá Vídeň byla svým sociálním programem inspirací i pro další evropská města, včetně Prahy. Ta sice nebyla „rudá“, ale radnice si uvědomovala význam takové výstavby a prostřednictvím Stavebního úřadu hlavního města Prahy nechala vybudovat desítky areálů se sociálními byty (akce „malobytové domy obce pražské“), na nichž se ve dvacátých a třicátých letech podílela plejáda architektů – od Rudolfa Hraběte, Josefa Chochola, Evžena Linharta a Jana Rosůlka, Bohumila a Ladislava Kozákových, Františka Alberta Libry a Jiřího Kana až po Richarda Ferdinanda Podzemného nebo Antonína a Františka Mariu Černé.
Je smutné, že toto důležité téma ze současné české architektury prakticky vymizelo... Na rozdíl od současné Vídně, kde program městské sociální výstavby běží dál.
