Návštěvník Dvořákovy opery Rusalka byl totiž zaskočen blonďatou představitelkou titulní role, neboť se prý vždy domníval, že rusalky jsou vlastně rusovlásky, protože mají vlasy výhradně nápadně zrzavé. Když odhlédneme od faktu, že význam přídavného jména rusý se vykládá např. jako „světle žlutý se zlatavým nebo rezavým odstínem“, takže zrzavost zde nemusí být nutnou podmínkou, jde o pěkný příklad takzvané lidové, tedy mylné etymologie.
Původ názvu pro vodní či lesní bytosti mající podobu krásných mladých žen, které po nocích tančí, vábí k sobě jinochy a někdy lidem škodí, je totiž třeba hledat ve východoslovanské mytologii, konkrétně ve staroruském výrazu rusalija. Ten označoval pohanský svátek jara, při němž se tančilo a který vycházel z pozdně římské slavnosti růží (latinsky rosa), jimiž se okrašlovaly hroby. Náš tazatel však jistě nebyl první, kdo si omylem spojil zvukově podobná slova odlišného původu, protože etymologické slovníky, v nichž lze pravý výklad zjistit, upozorňují, že rusalky nejenže nejsou rusé, ale nejsou ani obyvatelkami strouhy či řečiště (v ruštině ruslo).
Návštěvník Dvořákovy opery Rusalka byl zaskočen blonďatou představitelkou titulní role, neboť se prý vždy domníval, že rusalky jsou rusovlásky.
Když nahlédneme do Kvapilova libreta ke známé opeře, zjistíme, že jedna z družek hlavní hrdinky zpívá: Mám, zlaté vlásky mám, svatojánské mušky slétají se k nim, ruka moje bílá vlásky rozpustila, měsíček je češe svitem stříbrným. Mám, mám, zlaté vlásky mám! A vodník krátce nato lesním žínkám praví: Nelaškujte plaše, děti zlatovlasé, rodná voda naše lidským rmutem zkalila se. Obsazení plavovlasé zpěvačky zde tedy bylo zcela namístě, navíc spojení zlatovlasá rusalka se dostalo i do příkladů ve Slovníku spisovného jazyka českého.
Jazykových nejasností spojených s texty hudebních děl Antonína Dvořáka by se však evidentně našlo více. V roce 2011 se v časopise Naše řeč psalo o domnělém slově vejhuj, jež vzniklo nepochopením veršů Stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjata odvěkém, které zaznívají rovněž v opeřeRusalka a obsahují archaický výraz jho ve významu „nesvoboda, útlak, útisk“. A jiné známé skladby, konkrétně oratoria Stabat mater, se pak nedávno týkala úvaha, proč se v ní zpívá o růžích. Jak se ukázalo, k danému nápadu vedl latinský přívlastek dolorosa (čtený jako /doloróza/), tedy „bolestná“, který byl mechanicky rozdělen na dvě slova: neznámé dolo a povědomé rosa.
Říkáte OSM, nebo OSUM? A kdo je tady skutečný prznitel naší lahodné mateřštiny? |
Letos je tomu právě 150 let, kdy vznikla první verze Dvořákovy „Stabatky“, jak je oblíbené dílo na text starého církevního hymnu často nazýváno. Doufejme, že provedení archivní podoby z roku 1876, které se v červnu chystá v Hejnicích, Brně a Praze, nevyvolá v posluchačích bolest (latinsky dolor), ale hudebníkům přinese naopak nějaké ty růže.
Autorka působí v ÚJČ AV ČR.
