Vyprávění o sametové revoluci obvykle obvykle líčí, jak jsme se my Čechoslováci sami osvobodili. Zní to hezky a je pravda, že hlavní roli hráli našinci. Ale vytěsňujeme tím fakt, že jsme mezi tehdejšími komunistickými zeměmi patřili k posledním, které se vzepřely.
Poláci a Maďaři začali dávno před námi a i berlínská zeď padla už 9. listopadu. Vše usnadnila krize sovětského impéria, připravená brežněvovskou stagnací a prohloubená Gorbačovovými reformami. Bez toho všeho by vzpoura moc šancí na úspěch neměla.
Sami jsme ve skutečnosti udělali jen poslední krok. Důležitý krok, odvážný, ale poslední. Tím, že si to málo připomínáme, projevujeme nevděk vůči těm, kdo nám tento krok umožnili. Gorbačov sice chtěl komunistické impérium vylepšit, a ne zničit, ale nesáhl k brutálnímu násilí, aby odvrátil jeho konec.
Zčásti asi z důvodů lidskosti, ale jistě na základě zkušeností z okupace Afghánistánu: tamní mudžahedíni zápasili i za naši svobodu. A nezdolný odpor polských odborů Solidarita, Panevropský piknik v Maďarsku i východní Němci prchající v trabantech přes Prahu Jakešovi a spol. také ukázali, že diktatury mají na kahánku, a tím podlomili jejich vůli k odporu.
