Lidovky.cz: Stal se podle vás v Suchém Dole zázrak, anebo ne? Zjevila se tam Panna Maria?
Věřím, že ji Kristina tehdy viděla, ano.
Lidovky.cz: Vy o sobě říkáte, že věřící nejste. Když jste se pustila do tohoto tématu, neměla jste obavy, že pro věřící by to mohlo být citlivější téma?
Samozřejmě jsem to brala v potaz, ale věnovala jsem tomu důkladnou přípravu. Věděla jsem, že bez hlubšího pochopení víry to nemohu napsat spolehlivě. Rozhodně jsem nechtěla napsat román, který by byl antiklerikální nebo by víru nějak fetišizoval. Pro mě bylo důležité do tématu proniknout, takže jsem se do toho ponořila. A i když se stále za věřící nepovažuji, myslím, že mi to mysl otevřelo a že se to do knihy propsalo.
Lidovky.cz: Proč jste si vybrala právě tohle téma?
Se skutečným příběhem Kristiny Ringlové, který byl odrazovým můstkem pro můj příběh fiktivní, jsem se setkala už dřív. Napsala jsem o něm i scénář k nerealizovanému krátkému filmu. Pak jsem odjela do Broumova, abych tam v klášteře pracovala na scénáři. Čas jsem trávila procházkami po okolí, a jedna z procházek mě zavedla na místo tohoto zjevení. A to místo se mě tak neuvěřitelně dotklo, že jsem okamžitě věděla, že tu knihu musím napsat.
Lidovky.cz: Váš předchozí román nebo scénáře se odehrávají v současnosti a jsou především o vztazích. Čím to, že jste se rozhodla pro takovou změnu? Historický román jsem chtěla napsat od dětství. Když jsem se začala v české literatuře víc orientovat, zjistila jsem, že laťka historické fikce psané ženami je strašně vysoko. Začala jsem k tomu cítit respekt a obávala se, že nedokážu splnit všechny podmínky, které psaní kvalitní historické fikce obnáší. Pak jsem se setkala s tímto příběhem, a jak jsem nabyla autorského sebevědomí, věděla jsem, že si ten sen splnit chci.
Radka Třeštíková, to je nová Božena Němcová. Prostě štve maloměšťáky |
Lidovky.cz: Literární návraty do historie jsou hodně oceňované. Proč nás minulost tak táhne?
Spisovatele minulost táhne proto, že skrze historické téma můžeme okomentovat současnost. Vzhledem k tomu, že historie se opakuje a opakujeme stále stejné chyby, můžeme historickou událostí okomentovat to, co nás pálí teď. Slabina velké části historických románů nejen u nás, ale i ve světě je, že se vezme banální příběh, ale vloží se do historických kulis.
Tím nabude na důležitosti, protože na povrchu to vypadá, že autor má naléhavější sdělení, ačkoli tomu tak vůbec být nemusí. A u čtenářů to je populární myslím si proto, že všichni tíhneme k nostalgii a minulost může mít formu eskapismu a úlevy.
Lidovky.cz: Jenže tyto literární návraty do historie se obvykle odehrávají v náročných historických obdobích, tragédiích a válkách.
Náročná období souvisí právě s tím eskapismem. Na české literatuře pozoruji, že lidi rádi čtou o cizím utrpení. A nejen v literatuře, platí to i o televizi, různých reality shows a podobně. Lidi se zkrátka rádi dívají na lidi, kteří jsou na tom hůř než oni, protože se tím utvrdí v přesvědčení, že na tom nejsou tak špatně, a tedy že jejich život za něco stojí.
Výsledky ankety Kniha roku LN 2025
Ztracený ráj – John Milton, překlad Martin Hilský (Academia)
Toyen: Léta erotická – Andrea Sedláčková (Prostor)
Svatá – Sára Zeithammerová (Listen)  Václav a Kamila Bendovi – Alice Horáčková (Argo)
Křesťanství v českých zemích: Od knížete Bořivoje k dnešku – Jiří Mikulec a kol. (Paseka) Odřanie: Novým Polskem od Slezska k moři – Zbigniew Rokita, překlad Martin Veselka (Absynt) Pohádky a příběhy – Hans Christian Andersen, překlad Helena Březinová a František Fröhlich (Kodudek) Sudety: Ztracený ráj – antologie (Host) Úlice – Jakuba Katalpa (Host) |
A v historické fikci se nám utrpení zdá odosobněné – války, které nepamatujeme, genocidu, o níž jsme četli ve škole –, že s námi zdánlivě nesouvisí. A čím dál v minulosti taková doba je, tím snáz ji přijímáme.
Lidovky.cz: Jedním z vašich klíčových témat je postavení ženy ve společnosti. To se ale třeba od doby, kdy se odehrává Svatá, k dnešku změnilo?
Změnilo se hodně, ale s nerovností ve společnosti se potýkáme stále. Mnoho situací, které ženy zažívaly ve Svaté, by se mohly bez jakýchkoli úprav přenést do dneška. Tím se vracím k tomu, že skrze historické téma můžeme okomentovat současnost: mě téma postavení ženy ve společnosti dlouhodobě zajímá a historická fikce mi ho pomohla ukotvit a okomentovat.
Stejné zůstalo třeba to, jak jsou ženy ve veřejném prostoru posuzovány. Často je posuzován jejich vzhled, je na ně nahlíženo přísně, jsou nuceny se bránit věcem, které by jejich mužský protějšek nikdy řešit nemusel. Političky se denně musí střetávat s útoky na jejich osobu, které s jejich funkcí nemají nic společného.
To se týká i hrdinek v knize – jejich zásluhy jsou odsunuty na vedlejší kolej, a místo toho se hodnotí jejich promiskuita, to, jak se chovají, to, jak moc jsou „skromné a bohabojné“. A zasloužily si to jenom tím, že vystoupily z řady. To platilo tehdy a platí to i dnes.
Lidovky.cz: Jak se to dá změnit?
Tím, že se tato témata dostanou do veřejného prostoru a diskutuje se o nich. Když se budeme tvářit, že se nic neděje, nezmění se nikdy nic. Ale když o tom budeme mluvit veřejně do rozhovoru nebo o tom napíšeme knihu, to vše působí, aby se rovnost pohlaví stala samozřejmostí.
Lidovky.cz: Vy jste vystudovala scenáristiku, píšete scénáře. Jak moc spolu scénář s románem souvisejí? Na jednu stranu to vypadá jednoduše, psaní jako psaní, přitom to je ale obrovský rozdíl.
To určitě je. Scénář je polotovar, není určený ke čtení, je k natáčení. Jasně, čtení scénáře by taky mělo bavit, ale není to jeho primární funkce. Když dopíšu scénář, je to pořád jen mezikrok k audiovizuálnímu tvaru, který bude následovat, kdežto kniha je hotová věc.
A podobnosti? Tvůrčí psaní jsem se nikdy neučila, ale učila jsem se psát scénáře na vysoké škole, a některé věci, co jsem se naučila, přenáším i do prozaické tvorby. Román se snažím vnímat hodně konstrukčním způsobem, snažím se ho tvořit podobným způsobem jako scénář. Například o něm přemýšlím obraz po obraze, ne po kapitolách nebo po stránkách.
Často dostávám otázku: „Kolik napíšeš stránek denně?“ Ale to je mi úplně jedno. Mně jde o to, kolik obrazů napíšu denně. Děj si rozdělím na obrazy, hodím si je na stěnu a posouvám kartičkami, jak mi ten příběh vyhovuje, kde něco přebývá, kde naopak něco schází, kde je nějaká postava moc, kde málo, kde mi vymizel nějaký motiv, kde se nějaké téma neukončilo a podobně. A když už je to hotové, tak po těch kartičkách jdu a přepíšu to beletristicky. V tomhle své vzdělání i profesi, kterou vykonávám, vnímám jako velkou výhody.
Knihou roku Lidových novin se stal Ztracený ráj Johna Miltona v překladu Martina Hilského |
Lidovky.cz: Co vy sama ráda čtete?
Čím dál víc čtu českou literaturu, mnohem víc než kdysi. Máme tu strašně moc talentovaných autorek a autorů a myslím, že jsem v té nejlepší společnosti.
Lidovky.cz: A konkrétně? Jelikož se nyní scházíme nad Knihou roku, co bylo pro vás knihou letošního roku?
Nová kniha Miřenky Čechové Co já? Co ty?. Doporučuji ji, kudy chodím. Hrozně se mi líbila její předchozí kniha Baletky a podobně naléhavá a působivá je i nová kniha. Doporučila bych ji každému, kdo chce silný, náročný, a hlavně formálně krásně ozvláštněný příběh.
