Vedle Kotěry, Plečnika nebo Hoffmanna, jehož slavné sanatorium v Purkersdorfu jsme navštívili minule, k absolventům této školy patřili také dnes už pozapomenutí architekti Emil Hoppe a Otto Schönthal.
Tihle dva na počátku minulého století spojili své síly a založili architektonické studio (nějaký čas s nimi spolupracoval i další wagnerián, Marcel Kammerer). Zvláště Hoppeho brilantní kresby jsem vždy obdivoval; byly často publikovány v tehdy nejvýznamnějším středoevropském periodiku Der Architekt, které vydávalo vídeňské nakladatelství Anton Schroll.
Hoppe na nich představoval své vize. Nešlo o nijak složité výkresy, několika čarami však dokázal danou stavbu vystihnout, přičemž to v jeho podání vždy bylo malé výtvarné dílo. Ostatně, nebude náhodou, že zručnými kreslíři byli všichni Wagnerovi žáci, včetně těch českých – Kotěry, Krásného, Janáka, Chochola, Engela, Roitha, Hübschmanna a dalších.
Vídeň i Praha
Emil Hoppe se narodil v rakouské metropoli v roce 1876, byl tedy o pět let mladší než Kotěra, a Otto Schönthal (* 1878) byl rovněž vídeňským rodákem. Na studiích u Wagnera byli spolužáky, pracovali také v jeho soukromém ateliéru.
Klíčový okamžik moderny. Hoffmannův pavilon sanatoria se stal ikonou evropské moderní architektury |
Po založení společného studia navrhovali stavby ve stylu nastupující wagnerovské secese, jako byl činžovní dům na Kleine Neugasse 9 z roku 1902, jejich nejslavnější stavbou se však stala vila Vojcsik v ulici Linzer Strasse 375 ve čtvrti Hütteldorf, mimochodem nepříliš daleko od Wagnerova Steinhofu i dvou jeho vlastních vil. Stavebníkem domu, který stojí v řadové uliční zástavbě a velkou zahradu má umístěnu směrem na jih, byl osobní lékař prof. Wagnera MUDr. Ladislaus Vojcsik.
Projekt vily pochází z roku 1900–1901, tedy ještě z dob studií obou autorů, přičemž stavba byla dokončena o rok později. Je to krásná ukázka vídeňské secese, samozřejmě je na ní patrný Wagnerův vliv. Osově symetrická kompozice uličního průčelí vrcholí výraznou korunní římsou. V patře je čtveřice francouzských oken bez šambrán, po stranách jsou snížená křídla s motivem oblouku nad vstupem, resp. oknem.
Průčelí je laděno v bílé a modré, bílá je vápenná omítka, modré pak detaily, včetně kovových konzol nebo keramických ozdobných prvků, tvořících vlys. Uvnitř domu byla ordinace a v patře salon s ložnicemi. Oběma tehdy velmi mladým projektantům se zde podařilo vytvořit působivé dílo s uměřenou dekorací, jež patří k tomu nejlepšímu, co tehdy v rakouské metropoli v novém stylu vzniklo.
Pozdější tvorba této dvojice už tak výrazná není, směřovala ke geometrické secesi a neoklasicismu. Pro nás je zajímavé, že jedna jejich stavba se nacházela v Praze, i když už se secesí nemá nic společného. Jednalo se o klusácký stadion s nízkými dřevěnými tribunami ve stylu art deco a oválnou drahou na Letenské pláni v katastru Holešovic-Buben, nedaleko fotbalového stadionu Sparty.
Na Letné byla tehdy řada sportovišť, několik stánků pro kopanou, včetně toho slávistického, či množství volejbalových a tenisových kurtů, jež si bylo možno – jak vzpomínali mí rodiče – za 1 Kč na hodinu pronajmout. Tehdy se tu hojně sportovalo, jak dokumentují i obrazy a grafiky Kamila Lhotáka, některé z nich prý maloval přímo na terase protější umělecké kavárny Belvedere. Dočasně tu stály i cirkusové stany a byly tu vypouštěny balony.
Hoppeho a Schönthalův klusácký stadion zmizel někdy na konci 20. let, ostatní sportoviště pak po válce, kdy bylo rozhodnuto, že na Letné bude postaven pomník generalissima Stalina a plocha za ním bude sloužit vojenským přehlídkám, na něž si z dětství – podobně jako na ten monstrózní pomník – dobře pamatuji.
Studio v barvách
Vraťme se ale ještě do Vídně za vilou dr. Vojcsika. Později zde sídlilo filmové studio, bývala tu také malá kavárna. Někdy v 80. letech dům rekonstruoval známý rakouský architekt Boris Podrecca (* 1940), který si za ním na zahradě postavil své studio, kde jsem ho kdysi navštívil. Šlo o nízký dřevěný objekt s plochou střechou, jehož průčelí bylo samozřejmě laděno v modré a bílé. Vstupuje se do něj z paralelní ulice Isbarygasse.
I příště zůstaneme v Rakousku, jen postoupíme v čase. Představíme si jeden z charakteristických projektů tzv. Rudé Vídně, tedy období 20. let, kdy tu vládli sociální demokraté a stavěly se městem financované rozlehlé „hofy“, tedy velkoryse koncipované areály sociální výstavby s malými byty a službami. Navštívíme Reumann-Hof, který ve stylu art deco navrhl další Wagnerův žák, Hubert Gessner, rodák z Valašských Klobouk.
