Lidovky.cz: Jak nápad na tuhle hudební pouť vznikl?
Někdy v roce 2018 jsem přemýšlel, že si udělám cestu do Jeruzaléma. Začal jsem trošku brouzdat internetem po blízkovýchodním regionu a úplně jsem se v tom ztratil, protože tam hudební proud provozování staré hudby vlastně neexistuje. Nemají tam potřebu vyhrabávat nějaké staré rukopisy. Pracujeme-li s prameny, najdeme je buď v londýnské knihovně, nebo v Paříži. Takže jsem začal hledat v Evropě.
Úplně náhodou jeden koncert Letních slavností staré hudby v roce 2018 mapoval arabské vlivy ve Španělsku a vystupoval s ním Kiya Tabassian. Když jsem ho slyšel, jak hudbu vnímá, řekl jsem si, že to je ta správná osoba. Bylo to jako láska na první pohled. Zašel jsem za ním po koncertě, řekl jsem mu o projektu i to, že věřím, že on je ta správná osoba. A on odpověděl jo, jdeme do toho. Bylo to vlastně strašně jednoduché. Aniž by tehdy věděl, do čeho jde, kývl. A nelituje.
Lidovky.cz: Program jste představili divákům Pražského jara 2021?
Byla to premiéra navázaná na 400. výročí popravy českých pánů. Odehrávala se v nejtěžší covidové periodě a z toho, co Pražské jaro mělo původně v plánu, mu náš koncert zbyl jako jediný mezinárodní. Po dlouhých vyjednáváních a papírování na ministerstvech se podařilo získat dokumenty, že kanadští umělci jsou výjimeční a mohou být vpuštěni do republiky. Vytvořili jsme nádherný program, který nás svedl dohromady, dodneška jsme v kontaktu.
Lidovky.cz: Na nápad jste přišel, když jste studoval Kryštofa Haranta?
S Kryštofem Harantem jsem přišel do kontaktu už za studentských let, protože je to jediný výrazný renesanční český skladatel. A jelikož je jeho dochované dílo čistě vokální nebo především vokální, jako sbormistr a zpěvák jsem se mu nemohl vyhnout. Ještě než jsem založil Cappellu Marianu, jsme Haranta prováděli. Z jeho hudebního odkazu se dochovalo bohužel jen torzo, jenom tři kompletní skladby, říkal jsem si, jak pojmout program, aby to nebyl jeden z řady polyfonních vokálních programů, které vzniknou, jsou pěkné, ale děkujeme, odejděte.
VOJTĚCH SEMERÁDAbsolvent Pražské konzervatoře, Pedagogické fakulty UK v Praze (sbormistrovství) a Conservatoire National Supérieur de Musique v Paříži (barokní housle). Vystupuje jako sólový zpěvák, je také uměleckým vedoucím vokálního souboru Cappella Mariana, s nímž interpretuje díla středověké a renesanční vokální polyfonie. Jako houslista je členem souboru Collegium Marianum. Při badatelské činnosti se věnuje objevování vokální hudby 15. až 17. stol. |
Lidovky.cz: Proč právě Kryštof Harant? Kryštof Harant nebyl jen skladatel, ale byl to humanista, svým způsobem progresivní člověk. Chtěl jsem ho ukázat publiku z jiného úhlu než jen jako skladatele. Představit ho z cestovatelského a také literárního úhlu. Proto jsem vzal jeho cestopis Putování do Svaté země jako červenou nit a na ni jsem začal navlékat příběh, zařazovat skladby.
Do toho vstoupil Kiya Tabassian jako umělecký vedoucí ansámblu Constantinople. Nejprve se s osobou Kryštofa Haranta seznámil a navrhl mi pár věcí. Já mu natolik důvěřoval, že jsem řekl: Nechám to na tobě, ty víš, odkud a kam šel, pojďme udělat společnou hudební cestu. Kiya vybral historické skladby ze 17. století, které se dochovaly v existujících pramenech, takže skladby, které interpretuje Constantinople a my se k nim přidáváme, Harant teoreticky mohl na své cestě opravdu slyšet. A to byl náš cíl – vytvořit hudební kulisu Harantovy cesty do Jeruzaléma.
Lidovky.cz: A jaká ta cesta vlastně byla?
Pro dnešního čtenáře nebo posluchače pouť může vypadat banálně, protože jsme zvyklí cestovat po celém světě. Pouť humanistických kavalírů do Svaté země ale nepředstavovala jen duchovní cestu, bylo to i veliké dobrodružství, cestování bylo riskantní. Sám Harant na konci své knihy říká, že to nikomu nedoporučuje a že už by se nikdy na takovou cestu nevydal.
Lidovky.cz: Proč?
Měl tam opravdu na kahánku, když je přepadli loupežní beduíni v poušti, Haranta obrali o vše, zůstal mu jeden tolar zašitý někde v kusu oblečení. A ten jediný tolar zaplatil cestu k záchraně. V tom, co tehdejší poutníci prožili a že se vůbec vrátili, je pro mě i symbolika. Vrátí se tam, kam patří – zpět ke kořenům – a víc si váží toho, co mají.
Lidovky.cz: Výběr blízkovýchodních skladeb byl podobně chudý?
Tam je dochovaných děl rozhodně víc, existoval nejen cařihradský dvůr, kde se rukopisy dochovaly, ale máme záznamy i z Egypta. Kiya mi též vysvětloval, jak velkou roli hrála perská kultura, která ovlivnila celý region. Hudba je v této kultuře tvořena úplně jinak než naše. Název skladby nemá oporu v textu jako třeba Šla Nanynka do zelí. V názvu skladby je určený modus, respektive tónina a rytmický rámec.
Když to přeložím laicky, modus je naše tónina. My tónin máme osm, zase zjednodušeně, C dur, D dur... Oni jich rozlišují třicet, protože mají čtvrttónový systém plus rytmické vzorce. Takže když vzniká nějaká skladba, je to samozřejmě na nějaký text, ale znají ji podle modu a rytmu. Je to, jako když se jazzmeni potkají na pódiu, řeknou si: Vezmeme to v G dur a bude to na tři. Tohle je něco podobného.
Největší výzva pro nás s Kiyou byla, jak se k tomu postavit, abychom nezůstali každý na svém písečku. Chtěl jsem, abychom se propojili, aby se oni spojili s Harantovou západoevropskou hudbou a my s jejich. Během nastudování nastala fáze, kdy jsme vlastně jenom poslouchali, jak to ladí, abychom se vůbec dostali do jejich estetiky. A i když už máme za sebou nějakých jedenáct dvanáct repríz, po každém koncertu jsme úplně paf, jak je to bohaté a jak je to jiné. Ale přiblížení se nám podařilo. Uvědomili jsme si, že jsme neplánovaně zbořili hranice, které jsou někdy mezi kulturami až uměle vytvářené. Hudba je univerzální jazyk.
Lidovky.cz: Blízkovýchodní skladby se zachovaly v opisech konvertitů k islámu. To je nikdo jiný nezapisoval?
Skladby se zachovaly hlavně díky konvertitům, protože většinou byli ze Západu, takže měli to vědomí, že je potřeba skladby zapisovat, aby zůstaly dalším generacím. V orientálním světě všechno zachovávala pouze ústní tradice, pokud jde o obrazy či písemnosti, zachovalo se velice málo, spíš nějaké státní dokumenty. Mluvíme-li o hudební kultuře, pro její zachování byli konvertité zásadní. Díky nim tu hudbu známe. Samozřejmě se dochovala i v ústní tradici, ale to víte, generace po generaci se proměňuje: dodnes můžeme najít nějaké podobnosti tehdejších skladeb v dnešní lidové či místní hudbě, ale není to stejné.
Boston, Chicago, Londýn, Tokio, Vídeň, Göteborg a Praha. 80. ročník Pražského jara a velké symfonické orchestry |
Lidovky.cz: Zachovaly se i nějaké blízkovýchodní světské skladby?
Záleží na tom, co je duchovní a co světské. Existují skladby na básně perského básníka Hafeze, což nejsou přímo náboženské texty, ale jsou to duchovní básně. Kategorizace je obtížná; dejme tomu, že všechno je to spíš na duchovní náměty. Naše západoevropské skladby jsem schválně vybíral tak, aby vytvářely jakoby strukturu, ne mše, ale vlastně liturgie.
V téhle souvislosti je zajímavý Harantův konfesijní vývoj: narodil se do katolické rodiny, byl katolickým šlechticem, oženil se v katolickém kostele, ale potom v průběhu politické kariéry víc a víc souzněl s protestantismem, až se stal velitelem protestantské armády, která obléhala Vídeň. Dnes si myslíme, že tady jsou katolíci a tady protestanti, věříme, že existuje stálá hranice. Tuhle představu chci bořit. V té době samozřejmě existovaly konfesijní spory, ale normální život byl hodně provázaný; stávalo se, že katolická mše zazněla u protestantů.
A kancionály literátských bratrstev, utrakvistů, kteří přijímali podobojí, ale byli připojeni k Římu, byly rozšířené i v katolických kostelech. Proto je v programu nejenom Harantová mše a dvě moteta (polyfonní kompozice obvykle na duchovní texty – pozn. red.), ale závěrečná píseň je z Benešovského kancionálu. Je to modlitba k Duchu svatému a symbolicky CD uzavírá. Harant umírá a odchází na věčnost, což se propojuje s Hafezovou básní, kde Kiya do našich hlasů zpívá a improvizuje. Spojení kancionálové melodie s Hafezovou básní propojí i interprety: všichni zpěváci zpívají jakoby poslední strofu, a tím končí celý program.
Lidovky.cz: Víme něco o tehdejším provozování blízkovýchodní hudby? U nás se hrála většinou v kostelech a šlechtických rezidencích či na dvorech.
Bude to asi na stejné úrovni. Právě díky konvertitům víme, jaká hudba se v té které oblasti asi tehdy hrála, a víme i jak. Cařihradský dvůr nebyl uzavřený, přijímali evropské emisary, nějaké výpravy, dostávali dary a sami je rozdávali. A oni třeba převzali knihu žalmů, přeložili ji do arabštiny a pak zhudebnili. Byli otevření a vlastně až zvědaví, co se za jejich hranicemi děje. I takového momentu jsme využili, abychom obě hudební tradice propojili: žalm jsme nejdříve začali z arabského provedení, pak jsme jednoduše přirozeně přešli do evropského zhudebnění. Podobných paralel je tolik, až programem procházejí od začátku do konce. Je tam třeba i část Kyrie–Gloria a mezi ně je vložena jedna modlitba z liturgie orientální. A funguje to.
Lidovky.cz: Existují soubory, které se specializují na starou hudbu Orientu?
Především kanadský soubor Constantinople, nicméně Kiya je původem Íránec, dvě hráčky mají z Turecka, jediný Kanaďan hraje na perkuse. Constantinople vidí své poslání v propojování kultur. Již za sebou mají několik projektů se starohudebními umělci, ale jako soubor jsme první. Vytvořili program, který je také navázaný na Orient, jsou to písně z Benátek. Vlivy Orientu a Benátek byly vzájemné, takže náš projekt není první a myslím, že ani poslední. Je to opravdu specialita Constantinople.
Lidovky.cz: Zmiňoval jste, že něco chystáte. Můžete být konkrétnější?
Je to ještě v plenkách, premiéra by měla být napřesrok, jen to tentokrát nebude Cappella Mariana, ale pět muzikantů. Každý hraje na několik nástrojů, zpívá, bude to hodně pestré. Těchto pět vybraných umělců pochází z úplně rozdílných zemí světa a my se vydáme ke kořenům kultury každého z nás, program bude tvořit pět kostek. Inspirací má být nějaká literární předloha, legenda či nějaké dílo minulosti, na tom se postaví příběh a každý z muzikantů přinese své téma, nějaké hudební nápady.
Vytvoříme pět hudebních světů, které budou mít myšlenku společných kořenů. Hudba nás vždycky vede zpátky ke kořenům, program bude například míchat jihoamerickou hudbu s moravskou.
Lidovky.cz: Což je zajímavá kombinace.
Jakmile začnu zpívat moravskou píseň, tak se cítím doma, souzním s tou hudbou a opravdu tam cítím svou kulturu, své kořeny. Chtěl bych, aby každý z nás přizval ty ostatní ke svým kořenům a tímto způsobem se svět propojil do jednoho velkého oblouku. Harantovo hudební putování funguje, působí jednotně, hudba vás vtáhne a vůbec nepřemýšlíte o zemi původu. To, co budeme vytvářet, nebude skoro napsané, bude to jako improvizace.
Pro mě je to velká výzva, protože když porovnáte hudební světy, my jsme evropskou hudební výchovou skoro až svázaní. Žijeme tu v systémech: teď se naučte stupnice, potom formy, potom historii, teď se učte podle těchto not. V jiných koutech světa jsou muzikalita a hudebnost dané spíš podle sluchu, nějakou spontaneitou, improvizací. Neříkám, že u nás děláme něco špatně, jenom mi to nějak chybí. A když se právě tyhle dva přístupy potkají, tam někde uprostřed musí být ideál.
