Pátá sezona celosvětově oblíbeného seriálu Koruna vylétla do světa z piety až po smrti Alžběty II. Ne snad, že by s ní tvůrci této královské ságy počítali, ale museli vzít na vědomí práci truchlení (Trauerarbeit), do níž se kromě britského panovnického rodu a obyvatel Británie pustil prakticky celý svět. Pauza a odstup byly nutné.
Možná i to je jedno z vysvětlení, proč série u kritiky tak neuspěla: pustila se s nedostatečným odstupem, v době, kdy si každý do filmu ještě příliš snadno promítal právě zesnulý, mimořádně populární „(rozto)milý“ originál a stěží bral vážně dění na obrazovce, vysílané globální streamovací společností Netflix. Obrazy Koruny jako by pocházely z jiné reality, než jsme chtěli vidět.
Je to vlastně paradox. Předchozí série byly chváleny za hutnou atmosféru „první rodiny planety“, za velkou blízkost originálu, za dokonalou nápodobu včetně mnoha známých dramatických míst, jež vytvářela moderní dějiny Británie. Představitelé hlavních rolí byli více či méně dokonalí „dubléři“, nikdy však – ani když si scenárista Peter Morgan hodně domýšlel – mimo rámec uvěřitelné nápodoby, jako je tomu v sérii páté. Tedy alespoň podle řady kritiků, kteří páté pokračování Koruny zepsuli.
