Sex hýbe světem. Tak to bylo, je a bude. Pohlavní pudy člověka jsou v různých kulturách a epochách rozličně kontrolovány, regulovány a někdy i potlačeny. Učenci to vědí a píší o tom tlusté knihy. Vezměte si celibát, tedy „nemanželství“ čili závazek žít bez partnera a pohlavního styku, jak bývalo běžné u mnišských řádů, jeptišek či římských vestálek.
Tyto legendární kněžky, ctné panny, měly hlídat v Římě chrámový oheň, přičemž za případnou ztrátu „věnečku“ jim hrozil strašný trest: zazdění zaživa! Slib to byl závažný; když byly vestálky coby osmileté vybrány, složily příslib celibátu na třicet let. Sex si musely odříct.
„Nesmírně tím riskovaly, neboť je při odhalení čekala smrt. A to smrt zvláštní. Protože byla vestálka příliš svatá, než aby mohla být popravena, provinilou oblékli do rubáše, posadili ji do nosítek a nesli kolem pohřebně ztichlých zástupů. Cílem cesty byla podzemní kobka. V cele smrti bylo trochu chleba, vody, oleje a mléka, aby Římané mohli prohlašovat, že zbloudilou záhy nezabili vyhladověním.
Kniha se snaží o analýzu jednoho z posledních kulturních tabu a provede nás skrytými zákoutími vlahých dlaní a tělesných tekutin od prehistorie po současnost.
Oběť sestoupila po žebříku do hrobky a vchod byl neprodyšně utěsněn. Mezitím jejího milence jinde ubili k smrti,“ píše Elizabeth Abbottová v knižní Historii celibátu (2000, česky 2005). Z antických pramenů již ovšem nevíme, zda si vestálky někdy „neudělaly dobře“ třeba i samy. Bez milenců, bez průniků. Jen panenskými prstíky.
