Coby sexuoložka se Hana Fifková v široké veřejnosti proslavila svou poradnou v bulvárním deníku Blesk a mezi svými kolegy zase statečným bojem proti sexuálnímu zneužívání pacientek: „Některé klientky si toho rozpačitě nechaly mnoho líbit, protože nevěděly, co lékař může a co ne. Jiné se do lékaře zamilovaly a vznikl někdy i dlouhodobý sexuální vztah, který si však lékař vykazoval na pojišťovnu.“
V knize také otevřeně promlouvá i o svých někdy až bouřlivých milostných vztazích, závislosti na alkoholu i lítosti nad tím, že kvůli pracovnímu vytížení měla jen jediné dítě. Totiž dceru, na niž je nicméně náležitě hrdá a která se v některých krizových momentech chovala snad i odpovědněji než její matka.
Ostuda psychiatrie. Na Cimického selhání mají podíl i jeho kolegové |
Fifková ale především vyjevuje svoje názory na současnou společnost, kterou neshledává patriarchální (řeči o patriarchátu jsou podle ní mediálně vděčné, ale menšinové). Coby vystudovaná lékařka polemizuje se sociálním konstruktivismem a klade důraz na naše biologické danosti, které ale odmítá vykládat deterministicky, jak jí někdy podsouvají kritici. Trvá tedy na tom, že existují jasně dané a někdy až propastné rozdíly mezi muži a ženami, což ale muže rozhodně nepředurčuje k nadřazenosti.
Cvičení vlastní úžasnosti
Co se týká lidské sexuality, v knize se vystřídá mnoho odlišných poloh. Některé jsou něžné, až lyrické: „Sexualita je nejintimnějším druhem komunikace (…) Intimní blízkosti jsem si v životě užila vrchovatě. Existují i jiné její typy, jiné typy lásky. A všechno má svůj čas, tedy i konec.“
Jiné pasáže jsou ale naopak věcné, sebeironické, až skoro cynické, což je vzhledem ke kontextu pochopitelné. Mimo jiné Fifková popisuje svoje terapeutické sezení s vrahem – sexuálním násilníkem, kdy může nezkušený terapeut hlubokomyslně a cituplně prožívat vlastní „ušlechtilost“. Po delším rozhovoru si uvědomila, že dotyčný celou dobu upřeně hleděl za její rameno, na fotografii její dcery, která byla přesně ve věku jeho předchozích obětí. Načež se jí udělalo špatně a tahle „cvičení ve vlastní úžasnosti omezila“.
Holky na lovu, kluci u porna. Přibývá mužů, kteří nestojí o sex, říká sexuoložka |
Fifková rovněž silně kritizuje náboženskou pruderii: uvádí příklady praktikujících věřících, kteří z náboženských důvodů neměli v období zamilovanosti sex, čímž tuto dobu „prokaučovali“. Pokud se k sexuálnímu životu dostanou po letech známosti až po svatbě, může to podle ní být zvláště pro ženskou sexualitu devastující.
Zároveň se ale projevuje konzervativně v tom, že vyjadřuje skepsi k teoriím o třetím pohlaví, jak ostatně hlásá v hojně medializovaných starších vystoupeních, „na nebinaritu nevěří“. A vyslovuje obavy ohledně nárůstu počtu mladých dívek, které se prohlašují za transsexuálky nebo nebinární, ale má u nich silné podezření, že je to spíš „sociální nákaza“ a časem je to přejde. Vysvětlení hledá třeba v tom, že muži jsou někdy bez výjimky vykreslováni jako bestiální násilníci a dívky se prý takto brání tomu, aby dospěly v ženu a staly se jejich obětí.
I když jsou Fifková a Matějčková generačně vzdálené, rozhovor není nijak konfliktní už proto, že se v zásadě ve většině věcí shodnou. V lecčems jsou si asi i mentálně podobné, ostatně Matějčková přiznává, že její dospívání bylo co do vzorů skoro stejné, i ji přitahoval spíše mužský svět. A Fifková v nedávném rozhlasovém rozhovoru zase uvedla, že mladou filozofku sleduje už dlouho, zaujala ji prý v dávném interview, kde statečně čelila otázkám dotírajícího novináře, a následně jí poslala povzbuzující a obdivný vzkaz, v němž ji oceňuje, že je „bojovnice“. Snad jen na hnutí Me Too jsou názory Fifkové tak nesmlouvavě odmítavé, že se ho Matějčková, autorka publikující v konzervativně pravicovém Echu, během jejich knižního rozhovoru paradoxně opatrně zastává.
Je to tak jednoznačné?
V recenzi Petra Viziny o knize pochvalně zaznělo, že zatímco dnešní člověk, formovaný internetovými algoritmy, ztrácí schopnost složité problémy jemně uchopit, Matějčková s Fifkovou „dokazují, že to stále možné je“. Což může být diskutabilní, některá témata jsou v ní pojata velmi jednoznačně a pro leckoho provokativně.
Například když se Fifková vyznává z obdivu k Václavu Klausovi, že „většinou viděl o čtyři roky dál než ostatní“ – sarkasticky se můžeme ptát, jestli má na mysli Klausovy názory na Rusko, nebo na ekologickou krizi. A kdokoli obeznámený s kulturní antropologií zase může namítat, že alespoň „něco na způsob třetího pohlaví“ nebo jiných než binárních genderových identit je známo v mnoha, pokud ne ve většině lidských kultur.
Sexuální kontrarevoluce. Tablety a telefony vytlačily sex z postele |
Ale celkově jde o knihu, která daná témata přibližuje inteligentně a většinou skutečně citlivě. Je až překvapivě sebeodhalující, ale i sympaticky sebeironická. A to, že může vyvolávat nesouhlas z více názorově nesmiřitelných stran, je v tomto případě spíše potenciální plus.
