Místo, kde s chutí podlehneme Siréně. Nový film Paola Sorrentina připravil opulentní diváckou hostinu

Až když se jim nepodařilo nalákat do záhuby také hrdinu Odyssea, Parthenope se sama vrhla do vln a utopila se. Její tělo moře vyplavilo na břeh v místě, kde dnes najdeme Neapol. V místě, odkud pochází režisér Paolo Sorrentino.

Partenopei se také přezdívá třeba neapolskému fotbalovému klubu, kterému fandí režisér Paolo Sorrentino a s ním i většina jeho postav. A vůbec se tak říká celému městu: městu, které je nutno vidět předtím, než zemřete, jak se říká.

A Parthenope se jmenuje též dívka, jež se zrodila v hlavě Paola Sorrentina a stala se hlavní hrdinkou jeho stejnojmenného filmu. Filmu, který je jako Neapol, kde se celý příběh odehrává: okouzlující, horký, vášnivý i dráždivý. A taková je i Parthenope (Celeste Dalla Porta), nejkrásnější žena, jakou kdy svět spatřil. Okouzluje každého, s kým se potká, zamilovává se do obyvatel jihoitalské metropole a ti se všichni beznadějně zamilovávají do ní. Není divu: svět mýtů nás přece jasně učí, že když se setkáme s nejkrásnější ženou, podlehneme, ač víme, že to nikdy nemůže dopadnout dobře.

Pro tento lahodný Sorrentinův film neplatí jen ono známé Vedi Napoli e poi muori!, vidět Neapol a zemřít, ale úplně stejně i Vedi Parthenope e poi muori. Všechno se tu točí kolem fyzického vzhledu hlavní hrdinky, jíž podléhají mladí i staří, muži i ženy, místní i turisté. Parthenope totiž opravdu je tou sirénou, která jako magnet přitahuje obchodníky i dobrodruhy, vědce i spisovatele, studenty i profesory.

Nebylo to od Paola Sorrentina příliš odvážné, chtít natočit film o nejkrásnější ženě na světě, o absolutní kráse? Nebylo: ne pro tvůrce, kterého kritika srovnává s Federikem Fellinim (a podle některých dokonce už svého učitele přerostl, jak zní i skromný názor autora těchto řádek). Sorrentino totiž nevypráví jenom o ženské kráse. To by bylo příliš jednoduché. Sorrentino vypráví o kráse. A jako byla sestrou mytické Parthenope Ligeia, sestrou Parthenope filmové je samotná režisérova rodná Neapol. Sorrentino je zrcadlí vedle sebe – a nestydí se přiznat, že i když svou Neapol miluje nade vše, vidí i její nedostatky.

Nedostatky, které návštěvník Neapole spatří, jen do ní zavítá: špína, odpadky, kriminalita… prostě jižní Itálie se vším, co k tomu patří. A přesto má tohle město pro vnímavějšího turistu kouzlo tak nekonečné, že ho objevuje po celou dovolenou, přičemž dobře ví, že i kdyby se pod Vesuv odstěhoval, neobjeví ho v úplnosti po celý život. I Paolo Sorrentino to všechno ví. Proto je jeho hold kráse neokázalý, není nijak nabubřelý, není nijak velkohubě prázdný.

Parthenope je film přeplněný ambivalentními pohledy na složitost i vrstevnatost lidského života. Není nijak doslovný, mnohé nechává nedořečeno, aby si divák, který vstoupí do Sorrentinova světa, do Sorrentinovy Neapole, mohl všechnu tu krásu a (opět zdařile neokázalou) moudrost vychutnat sám. Pomůže mu v tom typicky sorrentinovský filmový jazyk: sytě barevné obrazy, více či méně jednoznačné symboly, chuť, vášeň.

Už zde jednou zaznělo, stojí za to ale zopakovat: Parthenope je film nanejvýš lahodný. Lahodný jako Tyrhénské moře, lahodný jako aromatické červené víno ze svahů Vesuvu, lahodný jako horká letní noc na pláži pod palmami, lahodný jako ženská krása. Lahodný jako Parthenope.