Běžná česká základní škola jen málokdy vede žáky k přemýšlení, k radosti a hlubokému prožitku ze čtení a ke schopnosti formulovat vlastní myšlenky a postřehy v psaném i mluveném projevu. Tváří v tvář tomuto neradostnému faktu tak v současné „hře o mozek“ škola stojí spíše na straně jeho digitální atrofie.
To jsou velmi silné teze, které autor tohoto textu neopírá o tvrdá data. Má ovšem bohatou zkušenost s českým školstvím – učitel, rodič, šéfredaktor magazínu Česká škola – a informace získává i z mezinárodních průzkumů či zpráv České školní inspekce. Například ta poslední o úrovni čtenářské gramotnosti přináší docela depresivní závěry:
„V realizovaném šetření bylo do kategorie nedostačující úrovně čtenářské gramotnosti zařazeno 24 % žáků 5. ročníku základních škol, 17 % žáků 9. ročníku základních škol a 21 % žáků 2. ročníku středních škol. Tito žáci nebyli schopni správně řešit ani nejjednodušší testové položky ověřovaných témat. Potvrzují se tak zjištění z mezinárodního šetření PIRLS realizovaného v roce 2022 (4. ročník základních škol) a PISA realizovaného v roce 2021 (žáci ve věku 15 let) o přibližně pětinovém podílu českých žáků, kteří nedosahují ani základní úrovně čtenářské gramotnosti.“
Umíme číst?
Jednoduše řečeno: 20 % absolventů české základní školy je v podstatě negramotných. Otázka, kterou tady nabízíme, je, kolik z těch zbylých 80 % česká škola (do)vede ke čtení a přemýšlení. Neboli ke – dnes už k bohužel trochu zprofanované kategorii – kritickému myšlení.
Čtení je hluboká, intimní, osobní, zranitelná zkušenost. Donutit děti, aby něco přečetly a více či méně podvodně o tom něco napsaly, není vytváření civilizace. To je česká škola.
Člověk neumí číst. Tak by se dalo do poutavého motta shrnout dnes široce přijímané poznání neurovědců. K dorozumívání, vzniku artikulované řeči máme genetické vlohy. Ke čtení nikoli: čteme jenom pár tisíc let a znovu a znovu se to musíme učit. Teprve čtením se vytváří čtenářský mozek.


















