Vlastně za všechno můžou sardele peruánské, jež se v obrovských hejnech prohánějí v Tichém oceánu u pobřeží Peru a severního Chile. Tyto drobné rybky měly velký význam: až do 70. let 20. století se lovily ve velkém, aby se rozemílaly na rybí moučku a krmivo pro hospodářská zvířata. Jenže přišla krize.
Zatímco v roce 1971 se rybáři mohli pochlubit rekordním úlovkem, dosahujícím téměř 13 milionů tun, v letech 1973–1974 se i v důsledku klimatického jevu El Niňo v Tichém oceánu změnila cirkulace na živiny bohatých mořských proudů, na nichž sardele závisely. Když se k tomu přidal i dlouhodobý intenzivní a nešetrný rybolov, početní stavy sardelí začaly prudce klesat. A s nimi klesala i produkce krmné rybí moučky.
Moskva využila zmírňování napětí a vykoupila (anebo vyloupila, jak se to vezme) čtvrtinu celkové americké úrody pšenice. Velkou obilnou loupež USA brzy pocítily.
Začala nenápadná krize, která ale dramaticky a natrvalo překreslila potravinovou mapu světa. Obchodníci s komoditami začali podle novináře a publicisty Olivera Corletta hovořit o „globálním nedostatku bílkovin“ a bylo třeba najít nějakou náhradu.
