Sjezdy měly v kalendáři komunistických stran vždycky zvláštní místo. Formálně byly nejvyšším stranickým shromážděním, na němž se v pravidelném, většinou čtyřletém intervalu scházeli delegáti jako zástupci svých členských buněk. Rozhodovali – nebo to tak alespoň mělo navenek vypadat – o otázkách strategie i taktiky strany či o tom, kdo má stát v jejím čele a kam má strana směřovat.
Delegáti volili ústřední výbor, případně generálního tajemníka, schvalovali program a ideologickou linii, hodnotili uplynulé období, měnili stanovy strany... Sjezdy byly ovšem nejen kolektivním rituálem, ale také kolbištěm boje o moc.
„Žádný nepřítel nám nezpůsobil takové škody jako Chruščov se svým přístupem ke Stalinovi a naší minulosti.“
Některé z komunistických sjezdů si pro jejich zbytečnost nevybaví ani profesionální historici, jiné se ale vryly do paměti celé země. V sovětské poválečné historii bychom do té druhé kategorie určitě mohli zařadit dva z nich. Jejich sedmdesáté a čtyřicáté výročí si můžeme na konci února připomenout.
Chruščovova odvaha
Podívejme se nejprve do února 1956, kdy v závěru 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu první tajemník Nikita Chruščov šokujícím způsobem odhalil zločiny předchozí, Stalinovy éry (1922–1953). Jednalo se o první sjezd po diktátorově smrti a jeho nástupci se cítili povinni zhodnotit muže, který po čtvrtstoletí zemi svíral železnou pěstí, zároveň ji ale proměnil v průmyslovou velmoc a dovedl ji k vítězství ve druhé světové válce.
Režim, který Chruščov a další diadochové od Stalina zdědili, mohl osudový ikonoklastický projev rozložit. Přesto se k němu Chruščov odhodlal – mimo jiné i proto, aby předběhl své kremelské rivaly. Projev byl z jeho strany zároveň i určitým projevem pokání za vlastní spoluúčast na Stalinových zločinech. Přesvědčené komunisty šokoval, ale některým z nich dal i naději, že se strana chce a dokáže reformovat a poučit. Projev měl zásadní, byť odlišný vliv na sovětské intelektuály a stranické vůdce.
Nástrojem podřízení bylo i mlčení o sexu. Historik o intimitě, AIDS a polygamii v SSSR |
„Žádný nepřítel nám nezpůsobil takové škody jako Chruščov se svým přístupem ke Stalinovi a naší minulosti,“ prohlásil v roce 1984 ministr obrany Dmitrij Ustinov jako příslušník generace Stalinových sirotků, která zemi vládla v 60. až 80. letech a patřili do ní Brežněv, Gromyko či Andropov. Když se tito lidé v roce 1964 zbavili Chruščova a dostali se k moci, Stalinovu sochu opět vztyčili a jakoukoli kritiku jeho éry vytěsnili.
Otřes po třiceti letech
O stalinismu se tak začalo otevřeně mluvit až během perestrojky, kterou odstartoval v pořadí již 27. sjezd KSSS. Na přelomu února a března 1986 se na něm s odvážně reformním programem poprvé představil jako první tajemník strany Michail Gorbačov (1985–1991). Nastoupil po dekádách gerontokracie a stagnace, spojených zejména s jeho předchůdci Leonidem Brežněvem (1964–1982) a krátkými vládami Jurije Andropova (1982–1984) a Konstantina Černěnka (1984–1985). Gorbačov na sjezdu vyžadoval radikální odklon od starých metod vládnutí, místo resuscitace systému ale nedobrovolně zahájil jeho nekontrolovatelný rozpad a zánik.
Jak připomíná historik William Taubman, příprava 27. sjezdu začala již v létě 1985. Jeden z Gorbačovových poradců Anatolij Čerňajev si tehdy poznamenal, že rané verze sjezdových projevů byly ještě „primitivní a tradiční“, nesly se v povýšeném, poučujícím tónu a téměř každá věta obsahovala slova jako musí, nutné, vyžaduje. Gorbačov podle Čerňajeva tehdy ještě neměl jasnou koncepci.
Nový tajemník si toho zřejmě byl vědom, a tak koncem roku 1985 sezval své nejbližší spolupracovníky Valerije Boldina, Alexandra Jakovleva, Anatolije Lukjanova či Naila Bikkenina, aby mu sjezdové projevy připravili v novém duchu. Měli se vyhnout „knižnímu stylu“ a v zahraniční politice nastínit „nový, konstruktivní pohled na mezinárodní scénu“. Na rozdíl od předchozích pečlivě zinscenovaných stranických spektáklů, na nichž se lidé báli říci něco špatného a potlesk byl pečlivě organizován, vnesl 27. sjezd do kremelských sálů přece jen závan „větru změny“.
Personální zemětřesení
Gorbačov tím ovšem poněkud předčasně nabyl dojmu, že jeho nový kurz funguje. Jak čtvrtého března 1986 sebevědomě sdělil hostujícímu šéfovi americké komunistické strany Gusu Hallovi, „víme, co musíme udělat, a uděláme to“.
Gorbačov ve svém referátu nešetřil kritikou minulosti a zdůrazňoval nutnost realistického pohledu na stav společnosti. Připustil, že okolní svět je složitý, dynamický, plný rozporů a protichůdných tendencí, čímž odmítl dosavadní bolševický, třídně podmíněný bipolární obraz studené války. Využil také sjezdové pódium k tomu, aby se distancoval od brežněvovské stagnace a sebeuspokojivého, avšak mylného konceptu rozvinutého socialismu.
Gorbačovovi poradci doufali, že Gorbačov oznámí odchod Rusů z Afghánistánu, a podobně jako před třiceti lety Chruščov všem vyrazí dech a dá svému mandátu nový směr.
Jedním z hlavních témat sjezdu se stala zhoršující se ekonomická situace. Gorbačov zpočátku prosazoval mírnou politiku urychlení (uskorenije), která spočívala v modernizaci strojírenství a lepším využívání stávajících zdrojů. Již na sjezdu se však začalo mluvit o tom, že je třeba hlubší restrukturalizace neboli přestavba. Čili perestrojka. Trvalo ale nějakou dobu, než se tento termín proměnil v heslo celé éry a rozšířil se téměř na vše od ekonomiky přes sociální politiku až po ideologii.
Gorbačov si uvědomoval, že k prosazení změn potřebuje ve vedení nové lidi. Jeho první sjezd tak zasáhlo divoké personální zemětřesení. Čísla mluví jasně: na konci března 1986 působily ve vrcholných orgánech strany méně než jeden rok asi dvě třetiny všech členů politbyra a sekretariátu. Tak vysoké procento obnovy kádrů nemělo v sovětských dějinách obdoby.
Překvapením bylo také veřejné sjezdové vystoupení zástupců KGB. Jeho hlava Viktor Čebrikov (1982–1988) byl po více než čtvrtstoletí prvním šéfem této organizace, který na sjezdu veřejně promluvil. Mělo to signalizovat novou roli této instituce v připravovaných reformách, jenže právě Čebrikov se připojil k odpůrcům Gorbačovových reforem.
Jak Gorbačova vnímají Rusové? Byl považován za strůjce všech problémů a agenta Západu, říká expert |
Glasnosť neboli otevřenost povzbudila především spisovatele a další intelektuály ke kritice režimu a otevírání tabuizovaných témat krvavé historie. Konzervativcům vadily například nejprve zakázaný (1984) a o tři roky již povolený protistalinský film Pokání Tengize Abuladzeho nebo román Anatolije Rybakova Děti Arbatu (1987).
Tato díla podle svých kritiků odsuzovala nejen Stalina, ale i celou sovětskou předválečnou politiku a jako taková neměla být vůbec vydána. Byl to právě Viktor Čebrikov, kdo spisovatele obviňoval, že „plivou na sovětskou moc“ a vyrovnávají si účty za utrpení způsobená jejich rodičům, a zcela v duchu instituce, již zastupoval, byl přesvědčen, že za nimi stojí západní zpravodajské služby.
Promarněné šance
Na 27. sjezdu se na přetřes dostala i zahraniční politika. Gorbačov se podle historika Vladislava M. Zuboka začal odklánět od stalinistického paradigmatu nevyhnutelného střetu mezi silami komunismu a imperialismu a obecně od třídního boje v mezinárodních vztazích. Stalinova doktrína „dvou táborů“, která byla od roku 1947 nedílnou součástí sovětského revolučně-imperiálního paradigmatu, novému vedení již nevyhovovala.
27. sjezd Komunistické strany SSSR, který se konal ve dnech 25. února až 6. března 1986. S odvážně reformním programem se na něm poprvé představil jako první tajemník strany Michail Gorbačov.
Gorbačovovi poradci mu do projevu naopak začlenili i pasáže o tom, že Sovětský svaz musí opustit svou izolaci a reflektovat i širší, globálně sdílené civilizační výzvy, včetně jaderného nebezpečí či ekologických katastrof (do černobylské tragédie paradoxně zbývaly jen týdny). Přesto právě v tomto směru Gorbačovovi poradci viděli promarněnou příležitost. Například Čerňajev podle svých slov očekával, že Gorbačov oznámí odchod země ze sovětské „krvácející rány“, Afghánistánu, a podobně jako Chruščov o třicet let dříve vyrazí všem dech a dá svému mandátu nový směr.
Jenže Gorbačov nebyl tak impulzivní jako Chruščov, cítil se i povinován svými spojeneckými závazky. Tehdejšímu kubánskému ministrovi obrany Raúlu Castrovi údajně sdělil, že „své (afghánské) bratry v nouzi neopustíme“. Válka v Afghánistánu ale ještě nebyla na takový radikální řez zralá: paradoxně některé z nejzuřivějších bojů se odehrály právě během prvních Gorbačovových let v úřadu, přičemž počet sovětských vojáků zůstal po celou první polovinu roku 1986 na úrovni 120 tisíc. Moskva ovšem kampaň za „národní usmíření“ postupně zahájila a vedla čtyřstranná jednání se Spojenými státy, Pákistánem a Afghánistánem o podmínkách ukončení války. Poslední sovětský voják tak opustil Afghánistán až 15. února 1989.
Hrobař Sovětského svazu
Nad Gorbačovem se nikoli poprvé začal vznášet duch Nikity Chruščova a to nebylo dobré znamení. Přitom v roce 1956 bylo Gorbačovovi 25 let a patřil k tzv. dětem 20. sjezdu. Chruščov sice odsoudil jen Stalina, ne sovětský systém, i tak to vyvolalo politické zemětřesení. Tisíce delegátů v Kremlu naslouchaly výčtu Stalinových zločinů v šokovaném tichu, stejně jako miliony lidí po celé zemi, jimž byla zpráva přetlumočena po sjezdu. Gorbačov si projev podle vlastních slov přečetl v informačním dopisu zaslaném ústředním výborem: „Mnozí z nás prostě nemohli uvěřit, že by něco takového mohla být pravda. Pro mě to bylo snazší. Moje rodina byla sama jednou z obětí represí...“
Gorbačov projev uvítal jako odvážný krok a Chruščovova odhalení změnila jeho pohled na komunistickou ideologii a praxi minimálně v tom, že odmítal stalinismus a inspiraci pro reformu hledal u Lenina a autentického Marxe. I tak ale roli hrobníka SSSR nakonec neunikl. Ze zpětného pohledu totiž neměl hledat inspiraci v sovětské historii a u Lenina, ale v čínské současnosti a u svého čínského vrstevníka Teng Siao-pchinga, jenž v roce 1978 po Mao Ce-tungovi de facto převzal žezlo říše středu.
Revoluce omylem. Gorbačov chtěl posílit socialismus a pohřbil ho |
Zatímco v roce 1970 byl sovětský HDP více než čtyřikrát větší než ten čínský, počátkem 90. let Číňané v HDP překonali postsovětské Rusko. Zatímco Tengovy prokapitalistické reformy, otevření se světu a příliv zahraničního kapitálu a technologií nastartovaly nevídaný hospodářský růst, Gorbačovova direktivní, stále socialistická perestrojka, prostým lidem bryskně překřtěná na „katastrojku“, nasměrovala sovětskou ekonomiku směrem přesně opačným.
Demokratizací k rozpadu
To mělo pro oba komunistické režimy zásadní, byť zcela opačné politické důsledky. Zatímco Teng mohl využít hospodářský růst a zlepšování životní úrovně běžných lidí k tomu, aby si koupil jejich mlčení a pasivitu, izoloval opozici a disent, zabránil politickým reformám a po potlačení studentských demonstrací na pekingském náměstí Tchien-an-men 3. června 1989 udržel mocenský monopol Komunistické strany Číny, Gorbačov zvolil opačnou strategii.
Gorbačovovi se však během první fáze „urychlení“ (1985–1986) nepodařilo dosáhnout ani vyšší efektivity, ani mobilizovat nové zdroje růstu. Proto vše vsadil na radikálnější strukturální ekonomické reformy v podobě již několikrát zmíněné perestrojky. Jenže ji provázela značně spontánní a radikální demokratizace a otevřenost – také už zmíněná glasnosť. Gorbačov tak usiloval o hospodářskou i politickou reformu současně, jenže... Jenže s odchodem staré gardy se o slovo začaly hlásit nové politické síly a nacionalistická hnutí, které demokratizaci a možnosti svobodných voleb nevyužily k posílení SSSR, ale k jeho rozkladu.
