V důsledku sovětské i německé agrese zmizelo koncem září 1939 Polsko z mapy Evropy. Právem je proto tato společná agrese označována Poláky dodnes jako čtvrté dělení Polska. Ministr zahraničí Molotov v souvislosti se zánikem polského státu prohlásil, že „zmizel parchant Versailleské smlouvy“, slova, která musela hluboce urazit každého Poláka.
Sovětsko-německou agresi proti Polsku formálně zpečetila nová společná smlouva o hranicích a přátelství, podepsaná v Moskvě 28. září 1939, která vytyčovala i společnou hranici. Obsahovala také důvěrný protokol, v němž se SSSR zavazoval umožnit říšským státním příslušníkům a osobám německé národnosti emigraci do Německa či na území pod německou kontrolou, přičemž obdobný závazek přebírala Německá říše vůči osobám ukrajinské či běloruské národnosti, pokud se chtěly přestěhovat do SSSR.
První dodatečný protokol měnil hranici sféry zájmů SSSR a Německa tak, že Litva připadla do sovětské sféry, přičemž některá okrajová území na jihozápadě Litvy připadla Německu. Německo získalo naopak část lublinské a varšavské provincie, náležející podle původního tajného protokolu do SSSR. Vilnius s okolím zase připadly Sovětům, kteří jej odevzdali Litvě. Ta už od získání nezávislosti v roce 1918 považovala Vilnius za své hlavní město a až do roku 1938 odmítala jeho polskou anexi uznat.
