Princip hororové hrůzy je v podstatě dvojí. V jednom případě postavíte něco dobrého do zlého prostředí a napětí plyne z toho, jak se to dobré snaží ve zlém světě přežít – hezkým příkladem je třeba subžánr hororu odehrávajícího se ve strašidelném domě. V druhém případě naopak umístíte něco zlého do hodného, mírumilovného okolí a děsíte se toho, co všechno to zlé stačí zničit. Takový je princip kupříkladu všech slasherů neboli příběhů o maskovaném zabijákovi, který vyvražďuje puberťáky na amerických středních školách.
Kateřina Surmanová: Slepé cesty
|
A jak je tomu v novince Kateřiny Surmanové? Všechno tam začíná idylicky. Aby taky ne, Odolena Voda, kde se román odehrává, tedy městečko na dohled Prahy, na první pohled nepůsobí zrovna jako rejdiště temných sil. Ani na pohled druhý. Ale jak jsme zvyklí v knihách této autorky, jíž se hned po její prvotině začalo říkat „královna českého hororu“, zdání klame. Někdy i několikanásobně.
V tomto ospalém městečku se totiž začíná dít něco velmi zvláštního. Spojení se světem přestává fungovat, osoby záhadně mizí, dějí se tragické události a nad místní komunitou se vznáší duch nervozity a později přímo strachu. Co se to tu vlastně děje? Odehrává se tu nějaké vládní nebo jiné spiknutí? Je za tím armáda? Nebo se nad „Vodolenkou“ vznáší mimozemské létající talíře a celé je to práce návštěvníků z jiných planet? Anebo snad nějaký bůh, který tahá za nitky, seslal na tohle místo apokalypsu? Čeká město osud americké osady Roanoke, kde kdysi záhadně a beze stopy zmizeli všichni obyvatelé?
Co se tu děje za spiknutí? Čeká snad Odolenu Vodu osud podobný osudu americké osady Roanoke, kde kdysi záhadně a beze stopy zmizeli všichni obyvatelé?
Všechny tři dosavadní romány Kateřiny Surmanové pokaždé čelily jedné a téže výtce: že autorčina záliba v knihách hororového velikána Stephena Kinga je na jejích vlastních dílech vidět víc, než je záhodno; že jí King není jen vzorem, ale až příliš často vede její ruku. A spisovatelka si to uvědomuje – ke kingovské inspiraci se nejen doznává, ale do svého štítu si přímo vetkla, že píše pocty tomuto „literárnímu vulkánu“.
A právě v tom je největší síla Slepých cest – vedle toho, že se jedná o napínavý příběh, jde zároveň o otevřeně přiznanou literární hru se čtenářem, a to nejen proto, že příběh svým vyústěním překvapí a snad i šokuje. Užijí si tu i bibliofilové, vášniví čtenáři i skrytí studenti Miskatonické univerzity. Citáty ze známých děl nejen Kingových, ale i Raye Bradburyho a mnoha dalších autorů můžeme sbírat po hrstech.
Napětí do poslední strany. Kniha Šepot lesa není čistá žánrovka, vyděsí vás ale slušně |
Surmanová se ve své čtvrté knize definitivně utrhla ze řetězu: na první pohled šílený příběh si hraje s žánry, literaturou a spisovatelčinými oblíbenými autory a čtenář si musí hrát s ní. Samozřejmě, pokud někdo na tuhle hru přistoupit nechce, ze Slepých cest, respektive z jejich vyústění bude nutně zklamaný; i takové ohlasy už jsou k dohledání. Ostatní však budou bohatě odměněni imaginací, která naší literatuře dlouhá léta chyběla a nyní se tam konečně vrací.
