Literární historik, kritik a veřejný intelektuál Martin C. Putna již v minulosti publikoval několik úspěšných kulturně-historických knih. V Římě antituristickém se zaměřil na další oblast: sepsal jakéhosi netradičního esejistického průvodce, který sleduje, jaké stopy jednotlivých kulturních období se v Římě fyzicky zachovaly do současnosti. A přitom se snaží vyhýbat turisticky nejfrekventovanějším lokalitám.
Martin C. Putna, zasedání výboru pro radu České televize (25. února 2014, Praha)
Autor samozřejmě uznává nezměrný civilizační a kulturní vliv Říma, o jehož kulturním bohatství píše s obdivem – jedině v něm jsou totiž „viditelné všechny vrstvy evropské kultury od antiky až po současnost“. Současně je ale Putnův pohled skeptický, deziluzivně konkrétní, až skoro dekonstruktivistický. S humorným odstupem líčí, jak si každá nová epocha urputně snažila dřívější doby ideologicky upravit ve svůj prospěch, a to často za pomoci výmyslů, takže v tomto smyslu píše o římském „pábení“. Někdy šlo o „interpretace“ fyzicky násilné, jako když byla po nástupu křesťanství ze sochy Jova odňata hlava a na její místo dosazena hlava císaře Konstantina, stejně jako byla hlava císařovny Heleny naroubována na tělo bohyně Junony.
A také ukazuje, že Řím se své velikosti dopracovával pomalu a s přispěním dalších národů a že tato jeho velikost měla i odvrácené strany. Zvlášť v porovnání s Řeky se Římané dlouho jevili jako chudí a necivilizovaní: když byl v Římě postaven první chrám boha Apollóna, šlo o kult božstva chránícího proti moru, ne jako božstva umění; „umění přišlo z Řecka ještě o něco později“.
Do Říma s láskou. Netradiční průvodce po městě, kde krása číhá na každém rohu |
Starověcí Římané si zakládali alespoň na svých ctnostech, tedy že správný prvotní Říman byl „statečný a spravedlivý a zbožný a důsledný“. Dokonce i socha zvaná Spinario čili Chlapec, jenž si vytrhává z paty trn, lehce hravý helénistický námět z pastýřského života, bývala falešně interpretována jako portrét vzorového odolného Římana, údajně „mladého posla, který běžel s důležitou zprávou celý den, a teprve když ji doručil, vytáhl si trn z paty“. Případně Římané zdůrazňovali svůj „zdravý rozum“, skrývající komplex kulturní méněcennosti vůči vzdělanějším Řekům, dodejme. Viz Ciceronův citát z úvodu jednoho jeho spisu, který čerpá výhradně z řecké filozofie: „Ne že bych považoval za nemožné naučit se filozofii z řecké literatury a od řeckých odborníků, ale vždy jsem soudil, že naši lidé došli ve všem sami od sebe k moudřejším závěrům než Řekové nebo že zlepšili to, co od nich přijali.“
Řím fabulující i klasický
U raných křesťanů zase Putna zdůrazňuje, že sice odmítali pohanské náboženství, ale z „pohanské“ římské kultury čerpali všemi možnými způsoby, neboť si uvědomovali její velikost a krásu. V jedné legendě se kupříkladu zaznamenávalo, že významný papež Řehoř se jednoho dne ubíral po náměstí Trajánově, „kteréž, jak známo, s podivuhodnou nádherou bylo vystavěno“. Pod dojmem toho se papež rozhodl pomodlit se za vysvobození pohana Traiana z pekla. A kupříkladu ceněný papežský trůn zmíněného papeže Řehoře (nebo jemu připisovaný) byl přitom ve skutečnosti jen „prosté římské mramorové křeslo z klasické doby“.
Neznámá místa Věčného města. Historik Martin C. Putna vydává antituristickou příručku |
V souvislosti s pozdějšími křesťanskými staletími se autor podivuje nad vynalézavostí, s níž se dobové legendy snažily fyzicky přivést všechny možné svaté do Říma; „vefabulovat do jejich životů nějakou epizodu“, v níž se tam dotyčný dostal alespoň na skok, aby mohl být ctěn i v Římě. Případně plesá nad bujnou imaginací, která stvořila příběhy o římských křesťanských zázracích, ať už to mělo být „hopkání uťaté hlavy svatého Pavla od místa popravy“, sníh napadaný v srpnu, aby vyznačil, kde má být postaven první mariánský chrám, nebo zázračný srůst dvou řetězů, jimiž měl být údajně svázán apoštol Petr (jedním v Jeruzalémě a druhým v Římě). „Kam se hrabe fantazie surrealistů na fantazii středověkých křesťanů!“ dodává k tomu Putna s velkou nadsázkou.
Na adresu renesančních papežů a kardinálů, kteří často žili dosti bouřlivě a nevázaně, poznamenává, že aspoň nebyli pokrytci a svým skutečným životem se na rozdíl od hierarchů následujících staletí netajili. A k dobru jim přičítá i to, že „část svých příjmů věnovali na zvelebení Říma“. I když ústřední vatikánská bazilika svatého Petra na něj působí příliš triumfalisticky, až propagandisticky a její velký vnitřní prostor má podle něj atmosféru spíše nádražní než kostelní: „Je určený k tomu, aby se v něm shromáždily co největší masy věřících – a aby je nic nerušilo od toho jediného podstatného: od uctívání autority papeže.“
Sleduje ovšem i další období, epochu „Grand Tour“ v 18. a 19. století, kdy do Říma jezdili obdivovatelé antiky. Pro ně byl tento kult nejen životní styl, ale prý i svého druhu nové náboženství, jehož kultovní postavou byl německý estetik, historik umění a jeden ze zakladatelů klasické archeologie Johann Joachim Winckelmann.
O jiný návrat ke klasickému Římu se pokusil Benito Mussolini, který sám sebe vnímal jako nového císaře Augusta: jako on rozvrhoval nové urbanistické projekty a sliboval Římu a Itálii nový věk. Ovšem to, co mělo být variací na antiku a renesanci, stalo se podle Putny v tomto fašistickém „zurputnění“ jejich nechtěnou parodií. V souvislosti s Mussoliniho Stadio dei Marmi, stadionem mramorů, a tamními sochami nahých atletů v nadživotní velikosti autor poznamenává, že tato pseudoantická „oslava hypermuskulárního alfasamectví je nejvýmluvnějším svědectvím, jak je fašismus hovadný“.
Byl Tolkien misionář? Pán prstenů slaví 70 let a ke křesťanství mohl přivést i ty, kteří se vyhýbají kostelu obloukem |
Pozornosti se v knize dostává jak lidem, kteří Římu vládli a dobývali ho, tak i těm, kteří v něm zemřeli a jsou v něm pochováni; Římu protestantskému, antiklerikálnímu i levicovému. A nakonec také Římu českému, kupříkladu kostelu Panny Marie Vítězné, u kterého byla oním vítězstvím míněna bitva na Bílé hoře.
Putna také s pochopením cituje slova lítosti historika Josefa Šusty, že „my Češi jsme nikdy nebyli členy toho Orbis Romanus, který v širokém kruhu postupuje od modrého Středozemního moře, tak veliký kus i zaalpského světa strhl do svého objetí a podmanil aspoň dočasně své zvláštní duševnosti (…) My Slované jsme zůstali mimo kouzelný kruh antické výchovy.“ Pouze jako slabá útěcha může sloužit to, že Karel IV., který v Římě pobyl dvakrát, svůj projekt přebudování Prahy pojal jako imitatio Romae, napodobení Říma, takže pomyslné římské fragmenty máme i v centru Čech.
Řím umělecký
Putnův výklad je místy až dojemně nostalgický, jindy hravý, občas zase jadrně peprný. Pro poznání kulturních dějin Říma je to užitečná kniha, i když množství významných lidí, kteří s ním měli něco společného, je takřka nekonečné a kompletně by to vydalo na vícedílnou encyklopedii. Putna do své knihy vybral hlavně to, co souviselo se střídáním velkých kulturně-náboženských epoch, nebo toho, s kým prostě vnitřně souzněl; častým průvodcem mu byl zvláště Johann Wolfgang von Goethe a jeho Italská cesta.
Koho by zajímal systematičtější geografický výklad více zaměřený na osobní příběhy umělců, nechť sáhne i po knize Václava Fialy Umělecký Řím: průvodce městem antickým, papežským a současným po stopách umělců a jejich děl. A kdo by chtěl podrobnější a obsáhlejší historický výklad, pro toho se ještě nabízí třeba kniha Řím: životopis města od Christophera Hibberta.
A konečně nedávná kniha Řím: a všude na dosah je krása od Marcela Sauera zase nabídla obraz města smyslově neodolatelného, až požitkářského, „jakýsi klíč k Římu, vydestilovaný do toho nejpodstatnějšího: nejlepší restaurace, nejlepší zmrzlina nebo třeba obchod s botami“, ovšem ve formě osobně laděných aforistických hesel.
Začátky a konce, konce a začátky. Pár osobních selhání a neuróz v zásobě ještě mám |
Přitom od stolování se u Sauera odvíjí i další, méně materiální vrstvy: rozhovory s kolemjdoucími, předávání zkušeností, propojení generací; sjednocují vášeň, pospolitost a opravdovost.
Řím masový
Jako průvodce se dá Putnův Řím antituristický doporučit spíše zvídavějším čtenářům, kteří mají na návštěvu města více času a ocení i méně okázalé památky, jež vyžadují zapojení vlastní imaginace (než si jej přečtou statisíce dalších a zaplaví ony lokality rovněž, dodal by skeptik). Ti, kdo do Říma jedou na den či dva, asi stejně spíše zamíří na nejprovařenější a nejspektakulárnější místa, jejichž návštěvu Putna mírně řečeno nedoporučuje. I když třeba u Kolosea dodává, že je dnes „epicentrem masové zábavy turistické“, nicméně i v dobách římských císařů se tam (podobně) tísnily tisíce lidí, diváků.
Starořímský básník galského původu Rutilius Claudius Namatianus (4.–5. stol.) napsal, že „Řím spojil všechny lidi v jeden národ a celý svět učinil jedním městem“. Od té doby se mnohé změnilo: Řím už dávno není politickým centrem světa a těžko bychom jej také mohli označit za celosvětové středisko soudobého kulturního dění. Na vlastní kůži v něm ale člověk může intenzivně prožít, co to znamená, být součástí celosvětového „národa“ turistického (stejně jako v Londýně nebo Paříži, kam podle statistik směřuje lidí ještě více). Knihy, jako je ta Putnova, do Říma nalákají další poutníky a turisty, kteří ho podle něj ničí, díky ní ovšem alespoň půjde o jedince dopředu mentálně a znalostně velmi dobře připravené.
Anebo její čtenář může klidně zůstat doma a meditovat s ní nad dějinami západního světa, které jsou v Římě podivuhodně zkoncentrované. Výsledky mohou být různé: už básník Josef Svatopluk Machar se promeditoval k tomu, že právě v Římě člověk pocítí „nicotu života svého a života všech národů, vlád a říší a takový pocit konečně může býti také úžasný a tragicky krásný“...
