Nedávno vydaná kniha Rusko Leninovo a Stalinovo je desátým a závěrečným dílem série Akuninova cyklu Dějiny ruského státu. Chronologicky zachycuje období od roku 1917 do Stalinovy smrti.
Líčí, jak se po abdikaci cara Mikuláše II. v březnu 1917 zhroutil staletý carský režim, byla zrušena cenzura a zavedena absolutní svoboda slova, tisku a shromažďování. Což ale vedlo k chaosu, z nějž podle autora v daném momentu bohužel zůstávala už jen dvě špatná východiska: buď krajně pravicový vývoj s „bílým“ terorem, anebo krajně levicový s „rudým“ terorem. Zvítězila druhá varianta. Z nejsvobodnějšího státu světa, jímž se Rusko nakrátko stalo, se podle autora postupně proměnilo ve stát nejnesvobodnější.
Boris Akunin: Rusko Leninovo a Stalinovo: Dějiny ruského státu
|
Pokud Akunin do názvu vetkl jména dvou komunistických diktátorů, kteří se o to „zasloužili“, není to náhodou, klade totiž velký důraz právě na roli osobnosti v dějinném vývoji. Proto se věnuje jejich podrobnému povahopisu. Lenina vykresluje jako muže hotových schémat, snažícího se vše kontrolovat, pročež choval velkou nedůvěru k živelným hnutím „zdola“.
Uvažoval v dimenzích milionových mas, jako by existoval ve světě obydleném nikoli živými lidmi, ale spíše jakýmisi maskami (Kapitalista, Pracující, Profesionální revolucionář). Někdo pro něj byl užitečný, jiný naopak škodil, ale ve jménu Velkého Cíle bylo v jeho vidění světa možné obětovat je všechny.
Stalin byl ochoten obětovat nejen lidi, ale i jakékoli zásady, ideje, osobní sympatie, sliby ve prospěch čehokoli, co mu připadalo účelné, byl to „absolutně nemorální stoprocentní oportunista“, navíc vynikající psycholog, který uměl lidmi skvěle manipulovat a využívat jejich slabin, „zapůsobit přesně tím dojmem, jaký zrovna potřeboval – především vnukat jak lásku, tak strach“.
Podle Akunina dobře znal ruské dějiny a uměl z nich vytěžit užitečné historické lekce. Navazoval na předchozí úspěšné cary a také on především budoval říši: „Důsledně obnovil čtyři základní předpoklady stability státu, a to s krutostí dříve nevídanou: supercentralizovanost státní správy, totální znevolnění všeho obyvatelstva, posvátnost osoby panovníka a výhradně dekorativní zákonodárství.“
Rusko-gruzínský spisovatel Boris Akunin žije od roku 2014 v Londýně.
Čímž byly výjimečné Rusko carské a Sovětský svaz Stalinův: podobnou centralizovaností se žádná jiná země „pochlubit“ nemohla, protože prostě podobnou potřebu nepociťovala. Rusko, které se neustále rozšiřovalo a pohlcovalo stále nová a nová území s jinou zvykovou kulturou a jiným náboženstvím, by jinak jednotu takovéhoto státního celku prostě nedokázalo udržet.
Utužování diktatury
Tato struktura vynikala celou řadou předností, k nimž patří vysoká odolnost proti vnějšímu i vnitřnímu úderu, schopnost rychlé mobilizace zdrojů i operativnost při plnění úkolů ze strany státu. Jenže na druhou stranu měl takovýto až příliš centralizovaný stát vážný kaz: „Potlačuje soukromou iniciativu, což brzdí další rozvoj země.“
Vývoj po bolševické revoluci přesto autor nevidí černo-bíle a je vzdálen tomu, aby používal jednoznačné soudy. Akunin přiznává, že třeba v oblasti vzdělání i rovnoprávnosti žen přinesl nový režim během dvacátých let vymoženosti, které rozhodně nebyly malé: „Právo na rovné odměny za práci včetně ‚výtahů‘, zajišťujících ženám profesionální a kariérní růst, činilo ze Sovětského svazu v tomto speciálním ohledu nejpokrokovější zemi celé planety.“
Před 73 lety zemřel Josif Stalin. Diktátor umíral bez pomoci, lékaři se ho báli |
Současně ale autor dodává, že do nejvyšších stranických a státních funkcí se ženy – vinou Stalinovy osobní misogynie – nedostávaly. A také o dalších sociálních výdobytcích podotýká, že některé z nich byly zrušeny, zbanalizovány, nebo dokonce znetvořeny. Místo toho se s utužováním diktatury stále více šířila nedůvěra a udávání. Vyvolávání strachu se pěstovalo na všech úrovních včetně každodenního i soukromého života.
Druhou světovou válku autor líčí se všemi jejími hrůzami, ale i jako závod, zda se více chyb dopustí Hitler, či Stalin. Podle Akunina je poctivější jakékoli válčení popisovat nikoli jako sled udatných vítězství, ale řetězec tragických omylů. Rozhodlo jako v jiných případech to, že SSSR měl mnohem větší surovinové i lidské zdroje. Zatímco německé velení frontové jednotky střídalo, aby si stačily odpočinout, Stalin to dělat nemusel.
Autorovo závěrečné hodnocení je neradostné. Ráj na zemi, který proletariátu sliboval marxismus, se nedostavil a ani nemohl. Zřízení, které Sovětský svaz uskutečňoval, neexistovalo proto, aby si „poddaní“ žili jako ve vatě, ale proto, aby stát rostl a sílil. V polovině 20. století žila země stejně chudě a zbědovaně jako na jeho počátku, resp v mnoha ohledech i podstatně hůř: nesvobodněji a děsivěji. A sám Stalin skončil jako paranoik a egomaniak, který sám sebe považoval za nejkompetentnějšího naprosto v čemkoli na světě, takže jeho megalomanie chvílemi působila až komicky.
Putinův režim Akunina v nepřítomnosti, protože ten žije dávno v Londýně, odsoudil coby teroristu a extremistu. Když proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, rozhodlo se jeho ruské nakladatelství stáhnout pro jistotu jeho knihy z prodeje. Následně čtenáři svým zájmem způsobili kolaps autorových internetových stránek, kde se knihy dají koupit přímo. Soudit z toho, jestli tato iniciativa konkrétních čtenářů může být náznak budoucí ruské decentralizace a demokratizace, by ale bylo předčasné a opovážlivé…
