Když každou noc usilovně zpopelňujete popravené, musí vás dříve či později napadnout, že byste taky mohli být popraveni. A když děláte ředitele krematoria, máte šanci si o tom s popravčím, který je „dříč a profesionál“, pohovořit: „,Zaprvé, během popravy budeš mít ruce svázané drátem. Zadruhé, nepřijdeš ke mně, postaví tě do kouta. Přistoupím k tobě zezadu, namířím na tebe pistoli a vystřelím. O nic nejde, Péťo…’ ,Bude ti mě líto?’ ,Ne…’ ,Hm… Copak nebudeš vůbec nic cítit?’ ,Ani tě nepoznám.’ ,A pak?’ ,Pak si sundám koženou zástěru, svléknu si košili a umyju se a nastříkám kolínskou, abych nesmrděl střelným prachem a tvou odpornou krví – no tak, nalejvej!’“
KremulátorSaša Filipenko V překladu Jakuba Šedivého vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2024. 240 stran.  |
Teď bychom si ještě měli říct, proč si první ředitel moskevského krematoria Petr Iljič Něstěrenko svého kolegy, který popravil desítky tisíc lidí, mezi nimi bývalé špičky KSSS Zinovjeva a Kameněva, vážil: „Blochin vždycky střílí tak, aby kulka prošla zátylkem zdola nahoru a lebka zůstala neporušená. Když popravu vykonávají jeho pomocníci, musím při vynášení těl často sbírat kusy hlav, což zabere spoustu času. Jistě budete souhlasit, že když máte za jedinou noc zpopelnit patnáct nebo dvacet mrtvol, nechcete se takovými věcmi zdržovat.“
Všechno fungovalo skvěle. Paranoidní Stalin a jeho režim vyráběli zástupy údajně vinných, kteří se měnili v nežádoucí materiál, jejž museli Blochin s Něstěrenkem odstraňovat. K tomu jim dopomáhalo krematorium postavené s německou důkladností firmou Topf a synové, jež se později podílela na vybudování osvětimských krematorií i ventilačního systému v tamních plynových komorách.
To nemá analogii
Běloruský prozaik Saša Filipenko (1984) odešel nejprve z Minsku, když byla z politických důvodů zavřena univerzita, na níž studoval. Ve studiu pokračoval v Petrohradu, načež pracoval jako scenárista na Prvním kanálu, později přešel do opoziční televize Dožď. Nakonec se televizní práci rozhodl vyměnit za psaní. Dnes žije ve Švýcarsku a jeho knihy vycházejí v německých překladech ve větších nákladech než ruské originály. Při psaní většinou čerpá z dobových dokumentů a jeho příběhy mají výrazný příběh a spád, v čemž se odráží jeho původní reportérská profese.
Kremulátor je nemilosrdný: tady zemřou dříve či později všichni, ostatně název románu znamená „kostní mlýnek“. A tak umírají i oba z ústředního milostného páru.
Nejúspěšnějším titulem je Rudý kříž (2017), který je k dispozici již v češtině a jenž vycházel z materiálů v archivu Červeného kříže v Ženevě. Týká se především přístupu Sovětského svazu k vlastním vojenským zajatcům. Román vypráví stařenka čím dál více stižena alzheimerem, jež se jakožto mladičká na otcův popud vrátila z Londýna do Moskvy: „Při návratu do Ruska úmyslně nepracoval s výrazem ,návrat’.
Otec Taťány Alexejevny trval na tom, že odjíždějí do naprosto nové země, která v dějinách světa nemá analogii. Inu – v jistém smyslu měl nakonec pravdu. ,Řekla bych, že to byla první vzpoura, kterou jsem zažívala na vlastní kůži – naše skvělé guvernantky cestu do Ruska rezolutně odmítly. Vy jste trumberky! pronášel s úsměvem otec.’“
„Pokud je tu Putin, je tu Rusko.“ Čtvrt století Vladimira Putina, válek a naděje pro Rusy |
Mladá žena začne díky jazykové vybavenosti pracovat jako písařka na Lidovém komisariátu zahraničních věcí, potom už vypukne válka, její muž musí narukovat, je zajat… Prostě to dopadlo úžasně, jak si asi umíme představit. Návrat z Londýna do Moskvy byl jako zlý sen, tornádo, z něhož se dcera prozíravého tatíčka již nikdy nevymanila. Přišla o všechno, včetně rodiny. „V sedmdesátých letech Taťána Alexejevna našla dětský domov v Kazachstánu, kam byla Asja odeslána. Uviděla místnost, ve které její dcera spala s dalšími šedesáti dětmi nepřátel lidu, a ukázali jí i záhony, které ty děti plely. Matce ukázali také fotografii, z které dívenka polekanýma očima hleděla na okolní svět, a odvezli ji i ke společnému hrobu.“
Nakrást si a být obětí
Další knihou Saši Filipenka byla Štvanice (2016), věnující se pro změnu novodobému Rusku: „Pokud se někoho máme opravdu bát, tak jsou to kreténi, který okupovali veškerej prostor kolem nás. Zatímco my se jim smějeme, oni si uzurpujou moc. My se jim pošklebujem, a oni v klidu sepisujou zákony, podle kterých musíme žít. Sedíme na časovaný bombě, která jednou vybuchne, rozhodně vybuchne, milej zlatej. Všichni tyhle lidičkové s radostí dokončej práci, kterou jejich předci zahájili v roce sedumnáctým. A zničej nás!“
Dokonce tu v popisu techniky vykradačů bytů, kteří si pár měsíců před krádeží ve vytipovaném domě pronajmou jeden z bytů, čteme skvělou charakteristiku vnitřního parazitování: „Otevřít si venkovní dveře a byt vybílit dřív, než dorazí policajti, není problém. Mnohem složitější je dostat kořist z domu ven. No a tak jakoby oloupí sami sebe a ukradené věci uloží do skrýší, vybudovaných ještě před samotnou loupeží přímo v jejich vlastním bytě.“
První moderní fake news, která rozhodla volby. Uplynulo sto let od skandálu se Zinovjevovým dopisem |
Saša Filipenko tak má z ruské historie a své novinářské praxe materiálu na psaní románů dostatek. Protože nic není tak příběhotvorné jako ruské prostředí. I když většinou neskonale děsivým způsobem. Jeho knihy připomínají, že v Rusku je skutečně vše zakleto, ztraceno, žádná demokracie a řád tam nehrozí.
Romány běloruského literáta jsou součástí nového silného zájmu o východní směr, způsobeného především válkou na Ukrajině. Dokonce autorův osud, odchod do Švýcarska, připomíná studenou válku – a možná i předcházející etapy 20. století. Protože nastalá politická situace a fakt, že Saša Filipenko nesmí do Běloruska, kde by mu hrozilo vězení, sekundárně nahrávají zájmu o jeho knihy.
Dalo by se říct, že Kremulátor (2022) je založen na typickém ruském exulantském milostném příběhu. Můžeme ho najít například v povídce V Paříži Ivana Bunina: „Mnozí věděli, že ho hned v Konstantinopoli opustila žena a že od té chvíle žije s trvalou ranou v srdci. Nikdy a nikomu se s tajemstvím této rány nesvěřoval, ale někdy na ni bezděčně narážel – nepříjemně žertoval, když se hovor stočil na ženy: ,Není nic těžšího než poznat dobrý meloun a dobrou ženu.’“
V povídce Vladimira Nabokova Náhoda pro změnu potkáváme Alexeje Lvoviče Lužina, dalšího smutného muže uondaného exilem a samotou, jenž je nucen se živit jako číšník v jídelním vagonu: „Nejčastěji vzpomínal na dům v Sankt- -Petěrburgu, na svou tamní pracovnu s koženými knoflíky v záhybech čalouněného nábytku a na svou ženu Lenu, o níž už pět let neměl žádné zprávy. Poslední dobou cítil, jak mu život utíká pod rukama. Příliš časté šňupání kokainu mu zpustošilo duši; drobné zhnisané vřídky uvnitř nosu mu začínaly prožírat přepážku.“ Je třeba dodávat, že ani Buninův, ani Nabokovův hrdina se konce povídky nedožijí?
A podobně nevalně je na tom Petr Iljič Něstěrenko, když se dostane do Paříže. Budoucí ředitel prvního moskevského krematoria si útěkem zachránil život, jelikož byl u „bílých“, ale v Paříži dělá taxikáře – a to je ještě výhra. Navíc jeho milá je herečkou a ta ve francouzských divadlech hrát nemůže, musela by se vrátit do Ruska. Zdaleka ne každý má zkrátka v exilu takové štěstí jako Saša Filipenko. A přitažlivost rodné ruské hroudy je tak silná…
Vzpomeňme jen na případ básnířky Mariny Cvetajevové, jež žila nějaký čas i v Praze. Ta se z Paříže vrátila do Ruska, kde byla její dcera vzápětí odsouzena ve vykonstruovaném procesu a odvezena do gulagu. Později totéž čekalo básnířčina manžela. Marina Cvetajevová zůstala sama se synem, za války byli evakuováni z Moskvy a v zoufalé situaci básnířka spáchala sebevraždu.
Mohli bychom dodat, že zmínění Ivan Bunin a Vladimir Nabokov odolali návratu snad i proto, že dosáhli na Západě ocenění: Bunin získal Nobelovu cenu a Nabokov se dokázal přizpůsobit tím, že přešel do angličtiny. A dodejme též, že ne všichni, kdo se do Ruska ve 20. století vrátili, byli zavražděni či zničeni, neboť měli větší štěstí na dobu. Například Eduard Limonov (1943–2020), autor slavného emigrantského románu To jsem já, Edáček (1979), se po návratu do Ruska stal podivným extremistickým politikem.
Kolik takových héreček…
Petr Iljič Něstěrenko začal řídit moskevské krematorium v roce 1927 a v roce 1941 byl zatčen a následně popraven. To asi nikoho nepřekvapí. Ani to, že ho vyslýchá mladý kádr – Něstěrenko mu dá přezdívku Křepelka –, protože: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“ Cynický mladík se snaží z bývalého ředitele vytlouct nesmyslné přiznání: „Pravda je taková, Něstěrenko, že ses vrátil do Sovětského svazu, abys provedl teroristický útok!“
Tatry krví zbrocené. Slovenské národní povstání se stalo výkladní skříní, kterou si přivlastnili komunisté |
Saša Filipenko nám o bouchači Křepelkovi v Kremulátoru neřekne, jak dopadl. Jestli ho rovněž pozřel režim, kterému sloužil. Nebo je to nabíledni a není o tom ani nutno mluvit? Mohlo to být nicméně skvělé završení románu, lepší než informace, že Něstěrenko byl v 90. letech rehabilitován. Připomeňme, že závěrečným akordem v Rudém kříži je zjištění, jak pokračoval život muže, jehož Taťána Alexejevna napsala na seznam zajatců místo svého manžela a léta kvůli tomu trpěla výčitkami.
Kremulátor je v tomto směru nemilosrdný: tady zemřou dříve či později všichni, ostatně název románu znamená „kostní mlýnek“. A tak umírají oba z ústředního milostného páru. On, jenž se kvůli ní vrátil do Moskvy a stal se ředitelem krematoria, a ona, která později podlehla dojmu, že je velkou herečkou, a jež ho od sebe odháněla, neb se nechtěla scházet s někým, kdo páchne smrtí.
A když už byla řeč o německých dodavatelích krematoria, scéna posledního setkání bývalých milenců připomene svědectví jednoho z holičů z Treblinky, známé díky dokumentu Šoa (1985) Clauda Lanzmanna, o tom, jak se jeho kolega rychle mlčky rozloučil se svými nejbližšími před smrtí přímo v plynové komoře. Jako by Kremulátor našeptával, že komunismus a nacismus jsou jedno a totéž. Něstěrenko vidí svou Věru, až když je mrtvá: „Tvoji příbuzní budou ještě nejméně deset let věřit, že jsi naživu. Deset let je přiměřená doba na to, abyste se s někým rozloučili.“
Tiché rozloučení naruší neurvalý popravčí: „,Tahle děvka,’ pronesl s mdlým úsměvem Blochin, ,se chovala strašně hloupě. Říkala, že je to všechno omyl, že je slavná herečka a že nad ní drží ochrannou ruku sám Stalin. Kdyby věděla, husa jedna, kolik takových héreček jsem zastřelil…’ ,Není to žádná děvka,’ řekl jsem a chytil Blochina za límec. ,Ty jsi ji znal, nebo co?’ ,Vypadni!’“
Nesmrtelný plamen
Pochopitelně se nabízí též srovnání se Spalovačem mrtvol (1967) Ladislava Fukse. Zatímco z Kremulátoru odkapává pouze smutek a beznaděj, Fuksův román je temnou groteskou, v níž se pan Kopfrkingl ze ctihodného měšťáka stává vlivem nacismu lidskou zrůdou. To Něstěrenko zůstává postavou civilní a román má pro Sašu Filipenka typické dokumentární vyznění.
Běloruský prozaik našel v ruské historii pozoruhodný osud. Naproti tomu český prozaik stvořil výrazného antihrdinu, jenž je již více než půlstoletí součástí české literatury – a díky Rudolfu Hrušínskému i českého filmu. Zatím má tedy k literární nesmrtelnosti blíž rozhodně pan Kopfrkingl, ale my se asi nedožijeme doby, kdy bude jasné, který spalovač mrtvol to přežil…
